V dnešní době je
auto třeba. O tom snad žádná. Vozíte nákupy, děti, kočárky, kamarádky, dárky,
víno, mlíko a hlavně teda si sama sobě vozíte zadek. Auto je potřeba pro
logistické přesuny celé rodiny a taky se dost hodí, když potřebujete rychle
někam udat děti a pak od nich rychle zmizet. Na to je auto přímo geniální
záležitost! A nám to naše, první společné, dosloužilo. Né že by teda přestalo
úplně jezdit, ale už to nebylo, co bývalo. Občas vynechával blinkr, na několika
místech (a již několikrtát) byl prasknutej vejfuk a baterka si fakt dělala co
chtěla, takže jsem se během týdne naučila dost dobře startovat na kabely a dost
často jsem okolo naší stříbrné krásky běhala v podpatkách a otvírala haubnu
jednou rukou. Prostě byl čas ji dát někomu jinému, kdo ji ještě využije. Já se
v tom bála vozit děti, ačkoli oproti našemu modrému nafťáku měla Toyota
dost velkou výhodu - byla v benzínu a tak jsem již na křižovatce měla v autě
příjemných dvaadvacet za každého počasí. Podali jsme teda inzerát: Prodáme
stříbrnou Toyotu, je zrezlá, ale jezdí. Abych řekla pravdu, dost jsem
doufala, že ji nikdo chtít nebude. To bylo v pondělí. Ve čtvrtek byla pryč.
Adam to obrečel. Mates fňukal, že chce jezdit stříbrným autem do školky a ne
modrým. Zůstalo nám jen jedno auto a my si říkali, že to zvládneme a dost jsme
uvažovali nad tím, zda druhé auto opravdu potřebujeme. Ušetříme nejen
naši kapsu, ale především životní prostředí, že! No, co vám budu povídat,
vydrželi jsme to přesně dva dny, než jsme zjistili, že logistika dětí je prostě
děsná, my líný (respektive já dost pohodlná), modrý auto vevnitř dost špinavý a
tatínkovy nervy málo odolný. Abyste tomu totiž dobře rozuměli, tatínek je na
auta. Takže sedl k internetu a vybral mi (zase) modrý auto. Malý, ale modrý. I
s klukama jsme se tam jeli podívat. Jenže! Hned vedle toho modrýho auta stálo
ještě jedno - zlatý! S vyhřívanýma sedačkama a centrálem! Abyste tomu totiž
rozuměli, moje švagrová tvrdí(je starší a má vždycky pravdu)
, že pro holčičky je vyhřívaná sedačka nutnou
výbavou a bez ní se auto prostě neobejde. Vzali jsme ho. Zlatý malý auto
nakopalo tomu modrýmu bez centrálu a vyhřívanejch sedaček jednoduše zadek a
levej blatník. Za dva dny jsme si pro NI jeli. Pojmenovala jsem ji totiž
Krasomila. Jenže ty peripetie! Ráno jel Honza na evidenčku, ovšem zaspal, takže
přijel zpátky domů s číslem 189 - což je tak na dvě hodiny. Takže pojedeme pro
auto a mezi tím ta fronta jako opadne a on pak přijde akorát. Nasedli jsme do
modrýho a jeli ranní Radlickou. V autobazaru jsem za volant modrýho auta sedla
já, Honza za Krasomilu a že jedeme natankovat. Přijedeme k benzínce, já
poslušně vypla motor, čekám až natankujeme, zaplatíme, Honza nasedl, odjíždí,
já otočím klíčkem a stojím. Troubím na Honzu. Honza jede. Znovu troubím. Honza
se dívá do zpětného zrcátka. Takže: nasedne do nově zakoupenýho auta, jede
zpátky do bazaru, zda by nám půjčili startovací zařízení, kterým před chvílí
nakopli Krasomilu. Přijel i s pánem. Společně tlačíme modrý auto z dosahu
stojanů, kdyby náhodou škrtla jiskra. Auto chytá. Já jedu raději domů, Honza se
vrací zpět na evidenčku, aby si vzal nový lístek, protože na řadě je aktuálně
192. S modrým autem dva dny nejezdíme, protože nejde nastartovat. Takže máme
zase jedno auto a zjišťujeme, že se to prostě nedá. Druhý auto už neprodáváme,
je ho škoda. A navíc je to tatínkův oblíbený Japonec. Modrý auto nám ještě
zůstane. Ale já jsem povýšila! Místo ve stříbrným autě teď jezdím ve zlatým a
ještě si k tomu hřeju zadek!
Parádní příběh.....♥♥♥
OdpovědětVymazat