Jak jsem ho nechtěla

Pokaždé, když čtu román, jde o lásku jako trám. Hlavní hrdinové nespí, nejí, dnem i nocí blouzní a nemohou  na svou osudovou, trámem praštěnou lásku zapomenout ani...ani nikdy. Já když jsem potkala toho "pravého", nestalo se vůbec nic. Žádné zvonění svatebních zvonů v uších, ani rána palicí, ani nic. Jen jsme si podali ruce. Pevně, opravdově, ale nic víc, než podání ruky v tom nebylo. A nechtěla jsem ho ani po tom, co jsme strávili společnou první noc, hráli karty do čtyř do rána a

smáli se. Ani po tom, co jsme přivítali Nový rok a dali si vážně báječnou a takovou tu - nezapomenutelnou pusu. A vlastně ani po tom, co mi bylo důrazně vysvětleno, že jestli tady chce někdo dělat krávu, tak ať táhne. Vážně, takhle nevybíravý slovník jeho kamarádi mají. Teď to jsou i moji kamarádi a já děkuji za to, že duch zvítězil nad hmotou a já ho nakonec teda chtěla, i když mě vlastně zajímal daleko víc sex a to, jak dobře vypadám já na jeho mašině, než on sám. 

Jenže jak člověk stárne, nebo co, začíná si uvědomovat charakterové vlastnosti toho druhého, začíná srovnávat a zjistí (díky za ty dary!), že to vlastně není tak zlý a že tohle by vážně mohl být kluk do té nepohody, o kterém tak často mluví máma. To je další kapitola. Jak můžete nechtít chlapa, kterýho vám schválí rodiče? O kterým řeknou, že je laťka nasazená hodně vysoko? Nemůžete nechtít. Prostě ho musíte mít! Takže jsem (a to jsem fakt nedělala žádný rozbor, to přišlo samo) zjistila, že tohodle chlapa nemůžu nechtít, protože mi ho všichni závidí a protože (a to je asi dost důležitý) ho mám ráda. Fakt. Normálně jsem se do něj zamilovala. Takže žádná lovestory, nespavost a praštění trámem, ale postupný, plíživý zjištění, že TOHLE je láska a ten opravdový. Jak se to pozná, se mě, prosím, neptejte. Dodnes nevím, jak. Zásadní ovšem je, že jsem ho nakonec chtěla, chtěla si ho dokonce vzít a ještě později jsem s ním chtěla mít děti. To, že jsem to všechno chtěla dřív než on, možná nasvědčuje faktu, že mě taky ze začátku nechtěl. A vidíte? Dnes mě má, někdy bych řekla, i dost.

Takže až příště potkáte chlapa a podáte mu ruku, může to být klidně ten opravdový, osudový a báječný chlap, kterého vy vlastně vůbec nebudete chtít, stejně jako on vás a nakonec s ním budete chtít mít úplně všechno. Ale jestli jste duše romantická, své lovestory se nevzdávejte, třeba fakt přijde. Třeba aspoň ve snu :-)