Znáte to - dětská hřiště. V našem případě pražská dětská hřiště. Moje utrpení sedět minimálně dvě hodiny u pískoviště a hlídat děti. Proto se tam zásadně nevydávám sama, ale s někým, s kým můžu pokecat. Takže v úvahu připadají sousedi anebo kamarádi, protože nerada jsem na hřišti sama a ještě víc nerada se tam seznamuju. Ale tomu se člověk taky nevyhne, když se tam od května do října potkává se stejnými tvářemi a řeší bitku o lopatky s jedněmi a těmi samými maminkami a jejich ratolestmi. Takže už jsem taky navázala několik hřišťových přátelství, ale nijak hlubokých. U písku to začalo a pískem to zase končí. A tak si libuju pokaždý, když přijedeme na chalupu a kluci mají písek hned u domu. Nemusím nikam! Žádné balení dostatečného množství STEJNÝCH lopatek, hrabiček a báboviček ve tvaru lodiček, mašinek, žabiček, dinosaurů a posledním hitem je zmrzlinový kornoutek. V žádném případě nesmím zapomenout na Máťuv bagr a taky dva kyblíky.
To bych se musela vracet! Protože někdy si jedno či druhé dítě usmyslí, že si vybrané bábovičky ponese samo, a to přichází v úvahu pouze v kyblíku. Na mou epes robes skládací tašku mi hází bobek. A já nevím, ve které fázi cesty na hřiště, si tohle vymyslí. Takže musím být připravená. Taky se vyhnu dělání svačinky, kterou stejně sní cizí dítě, protože jsem neudělala nic tak zajímavého, jako má ta holčička vedle, ačkoli má úplně stejně namazaný rohlík se šunkou, jako my, ale ona má prostě lepší. Taky mi nedojde pití a já si můžu lebedit na vypolstrované židli a netlačit se na jedné dřevěné lavici s třema dalšíma matkama. Všechny tyhle věci bych nemusela na chalupě dělat, kdyby si představenstvo obce nevymyslelo, že udělají obec krásnější a když už tam vyrůstá čím dál víc dětí, tak pro děti zajímavější. Takže nám na návsi zabudovali posilovací stroje, natáhli lanovku, dvě nové houpačky, ačkoli ty staré, co tam byly z doby ještě když jsem byla dítě já, byly naprosto funkční, natřeli skluzavku a koupili velkou trampolínu. Ano, trampolínu. A přestože babička a děda, kteří s námi chalupu sdílejí a své vnuky milují a koupí jim všechno to, co mají na návsi taky, včetně té trampolíny, kluci se nejspíš řídí heslem Co je v domě, není pro mě, a na malou skluzavku, jednu houpačku a malou trampolínu prdí a chtějí na to větší hřiště, co je na návsi. Říkáte si... to není město, to je v pohodě, jenže není. Náves je totiž cca dvě stě metrů od baráku po silnici, kde jezdí v jednom kuse traktory a kombajny a pak přes silnici, kde toho jezdí dvakrát tolik. Ano, tak frekventovaná vesnice to je. Takže se musím z té polstrované židle zvednout, vzít aspoň pití, a dojít tam s nima. J e n o m ž e (!) je tam nemůžu nechat samotný, p r o t o ž e za prvý: Mates je ještě malej. Většinou nejmenší účastník na hřišti, tudíž mu od těch starších hrozí nebezpečí šikany. P r o t o ž e za druhý: kolem návsi vede ta silnice a kdyby to dítě chtělo jít domů, tak nemůže, protože přes cestu samo nesmí a taky se bojí. P r o t o ž e za třetí: je tam vaše matka. Takže se návštěva návsi řídí nepsanými pravidly, která jsou: nejdřív v jedenáct, protože do oběda zbývá jen hodina, takže vás bimbání na kostele vysvobodí a hlavně teda probudí. Další nepsané pravidlo je nejdřív v šest. Protože v sedm otvírá hospoda hned vedle, kde si dáte pivo, můžete sedět na zahrádce a přitom krásně hlídat děti (průšvih nastává v období prázdnin, páč hospoda má otevřeno jen v pátek a v sobotu). Další pravidlo je: pokud se na hřišti vyskytuje Jarda, Vašek a Franta a jsou na trampolíně, naše děti na trampolínu nesmí, z čehož jsou hnedka otrávení, lanovka i horolezecká stěna je nuda, takže jdeme domů. K mému potěšení. Takže si vždycky hodně přeju, aby Jarda, Franta a Vašek neměli zaracha a já si mohla v klidu sednout na tu polstrovanou židli a vypít si kafe. A pak se to taky řídí pravidlem, že když se seká tráva, na náves se taky nechodí. Protože kluci pomáhají. Takže máme každý víkend parádně posekáno a navíc to kouskujeme. Chvilku dopoledne, pak odpoledne, abychom se nepředřeli a neunavili sekačku. Průšvih je, když naši přijedou dřív a táta to vezme jedním tahem a na nás už nic nezbyde.
Tuhle jsem tam seděla, četla zprávy v telefonu nebo si psala s holkama? a najednou bylo podezřelý ticho. Tak zvednu hlavu a kluci nikde. Respektive nikdo nikde. Zdrhli. Nasedli na kola a byli fuč. Nasadila jsem tempo běžím za dětmi a chytla je až u sadu. Chytrý jsou. Vzali to po jediný únikový cestě, kam se traktor ani auto nevejde. A pak že se děti musí hlídat jenom ve městě. Ba ne, i na vesnici už se děti hlídají na hřišti. Jenže jsem zatím jediná, kdo je tam hlídá.
Žádné komentáře:
Okomentovat