Jak jsem hlídala děti

Znáte to - dětská hřiště. V našem případě pražská dětská hřiště. Moje utrpení sedět minimálně dvě hodiny u pískoviště a hlídat děti. Proto se tam zásadně nevydávám sama, ale s někým, s kým můžu pokecat. Takže v úvahu připadají sousedi anebo kamarádi, protože nerada jsem na hřišti sama a ještě víc nerada se tam seznamuju. Ale tomu se člověk taky nevyhne, když se tam od května do října potkává se stejnými tvářemi a řeší bitku o lopatky s jedněmi a těmi samými maminkami a jejich ratolestmi. Takže už jsem taky navázala několik hřišťových přátelství, ale nijak hlubokých. U písku to začalo a pískem to zase končí. A tak si libuju pokaždý, když přijedeme na chalupu a kluci mají písek hned u domu. Nemusím nikam! Žádné balení dostatečného množství STEJNÝCH lopatek, hrabiček a báboviček ve tvaru lodiček, mašinek, žabiček, dinosaurů a posledním hitem je zmrzlinový kornoutek. V žádném případě nesmím zapomenout na Máťuv bagr a taky dva kyblíky.

To bych se musela vracet! Protože někdy si jedno či druhé dítě usmyslí, že si vybrané bábovičky ponese samo, a to přichází v úvahu pouze v kyblíku. Na mou epes robes skládací tašku mi hází bobek. A já nevím, ve které fázi cesty na hřiště, si tohle vymyslí. Takže musím být připravená. Taky se vyhnu dělání svačinky, kterou stejně sní cizí dítě, protože jsem neudělala nic tak zajímavého, jako má ta holčička vedle, ačkoli má úplně stejně namazaný rohlík se šunkou, jako my, ale ona má prostě lepší. Taky mi nedojde pití a já si můžu lebedit na vypolstrované židli a netlačit se na jedné dřevěné lavici s třema dalšíma matkama. Všechny tyhle věci bych nemusela na chalupě dělat, kdyby si představenstvo obce nevymyslelo, že udělají obec krásnější a když už tam vyrůstá čím dál víc dětí, tak pro děti zajímavější. Takže nám na návsi zabudovali posilovací stroje, natáhli lanovku, dvě nové houpačky, ačkoli ty staré, co tam byly z doby ještě když jsem byla dítě já, byly naprosto funkční, natřeli skluzavku a koupili velkou trampolínu. Ano, trampolínu. A přestože babička a děda, kteří s námi chalupu sdílejí a své vnuky milují a koupí jim všechno to, co mají na návsi taky, včetně té trampolíny, kluci se nejspíš řídí heslem Co je v domě, není pro mě, a na malou skluzavku, jednu houpačku a malou trampolínu prdí a chtějí na to větší hřiště, co je na návsi. Říkáte si... to není město, to je v pohodě, jenže není. Náves je totiž cca dvě stě metrů od baráku po silnici, kde jezdí v jednom kuse traktory a kombajny a pak přes silnici, kde toho jezdí dvakrát tolik. Ano, tak frekventovaná vesnice to je. Takže se musím z té polstrované židle zvednout, vzít aspoň pití, a dojít tam s nima. J e n o m ž e (!) je tam nemůžu nechat samotný, p r o t o ž e  za prvý: Mates je ještě malej. Většinou nejmenší účastník na hřišti, tudíž mu od těch starších hrozí nebezpečí šikany. P r o t o ž e  za druhý: kolem návsi vede ta silnice a kdyby to dítě chtělo jít domů, tak nemůže, protože přes cestu samo nesmí a taky se bojí. P r o t o ž e  za třetí: je tam vaše matka. Takže se návštěva návsi řídí nepsanými pravidly, která jsou: nejdřív v jedenáct, protože do oběda zbývá jen hodina, takže vás bimbání na kostele vysvobodí a hlavně teda probudí. Další nepsané pravidlo je nejdřív v šest. Protože v sedm otvírá hospoda hned vedle, kde si dáte pivo, můžete sedět na zahrádce a přitom krásně hlídat děti (průšvih nastává v období prázdnin, páč hospoda má otevřeno jen v pátek a v sobotu). Další pravidlo je: pokud se na hřišti vyskytuje Jarda, Vašek a Franta a jsou na trampolíně, naše děti na trampolínu nesmí, z čehož jsou hnedka otrávení, lanovka i horolezecká stěna je nuda, takže jdeme domů. K mému potěšení. Takže si vždycky hodně přeju, aby Jarda, Franta a Vašek neměli zaracha a já si mohla v klidu sednout na tu polstrovanou židli a vypít si kafe. A pak se to taky řídí pravidlem, že když se seká tráva, na náves se taky nechodí. Protože kluci pomáhají. Takže máme každý víkend parádně posekáno a navíc to kouskujeme. Chvilku dopoledne, pak odpoledne, abychom se nepředřeli a neunavili sekačku. Průšvih je, když naši přijedou dřív a táta to vezme jedním tahem a na nás už nic nezbyde.

Tuhle jsem tam seděla, četla zprávy v telefonu nebo si psala s holkama? a najednou bylo podezřelý ticho. Tak zvednu hlavu a kluci nikde. Respektive nikdo nikde. Zdrhli. Nasedli na kola a byli fuč. Nasadila jsem tempo běžím za dětmi a chytla je až u sadu. Chytrý jsou. Vzali to po jediný únikový cestě, kam se traktor ani auto nevejde. A pak že se děti musí hlídat jenom ve městě. Ba ne, i na vesnici už se děti hlídají na hřišti. Jenže jsem zatím jediná, kdo je tam hlídá. 

Jak jsem ho nechtěla

Pokaždé, když čtu román, jde o lásku jako trám. Hlavní hrdinové nespí, nejí, dnem i nocí blouzní a nemohou  na svou osudovou, trámem praštěnou lásku zapomenout ani...ani nikdy. Já když jsem potkala toho "pravého", nestalo se vůbec nic. Žádné zvonění svatebních zvonů v uších, ani rána palicí, ani nic. Jen jsme si podali ruce. Pevně, opravdově, ale nic víc, než podání ruky v tom nebylo. A nechtěla jsem ho ani po tom, co jsme strávili společnou první noc, hráli karty do čtyř do rána a

smáli se. Ani po tom, co jsme přivítali Nový rok a dali si vážně báječnou a takovou tu - nezapomenutelnou pusu. A vlastně ani po tom, co mi bylo důrazně vysvětleno, že jestli tady chce někdo dělat krávu, tak ať táhne. Vážně, takhle nevybíravý slovník jeho kamarádi mají. Teď to jsou i moji kamarádi a já děkuji za to, že duch zvítězil nad hmotou a já ho nakonec teda chtěla, i když mě vlastně zajímal daleko víc sex a to, jak dobře vypadám já na jeho mašině, než on sám. 

Jenže jak člověk stárne, nebo co, začíná si uvědomovat charakterové vlastnosti toho druhého, začíná srovnávat a zjistí (díky za ty dary!), že to vlastně není tak zlý a že tohle by vážně mohl být kluk do té nepohody, o kterém tak často mluví máma. To je další kapitola. Jak můžete nechtít chlapa, kterýho vám schválí rodiče? O kterým řeknou, že je laťka nasazená hodně vysoko? Nemůžete nechtít. Prostě ho musíte mít! Takže jsem (a to jsem fakt nedělala žádný rozbor, to přišlo samo) zjistila, že tohodle chlapa nemůžu nechtít, protože mi ho všichni závidí a protože (a to je asi dost důležitý) ho mám ráda. Fakt. Normálně jsem se do něj zamilovala. Takže žádná lovestory, nespavost a praštění trámem, ale postupný, plíživý zjištění, že TOHLE je láska a ten opravdový. Jak se to pozná, se mě, prosím, neptejte. Dodnes nevím, jak. Zásadní ovšem je, že jsem ho nakonec chtěla, chtěla si ho dokonce vzít a ještě později jsem s ním chtěla mít děti. To, že jsem to všechno chtěla dřív než on, možná nasvědčuje faktu, že mě taky ze začátku nechtěl. A vidíte? Dnes mě má, někdy bych řekla, i dost.

Takže až příště potkáte chlapa a podáte mu ruku, může to být klidně ten opravdový, osudový a báječný chlap, kterého vy vlastně vůbec nebudete chtít, stejně jako on vás a nakonec s ním budete chtít mít úplně všechno. Ale jestli jste duše romantická, své lovestory se nevzdávejte, třeba fakt přijde. Třeba aspoň ve snu :-)

Jak jsem se bála o mámu

Podle mě jsou v životě věci, které bereme prostě jako fakt. Jsou tu, vždycky tu byly a není pochyb o tom, že tu i budou. O matkách to platí pětinásobně. Obvykle tu prostě jsou od doby, co si pamatujeme, a když si to nepamatujeme, rády nám to připomenou.

Moje máma mi nezapomene připomenout, jak nám šila stejný šaty, pletla svetry a čepice a jak jsem byla děsně hodný a rozumný dítě, který nechalo své rodiče o víkendu vyspat a jako zábava mu stačila dlouhá noční košile a nový růžový holinky. Byla jsem Popelkou na plese a tehdy nedostatkový kus holinek s obrázkem sehnala prateta.

Já jí zase nikdy nezapomenu připomenout, že než se narodil brácha, slíbila mi, že mi řekne, že už si pro něj jede, a slib nedodržela. A že ty její modely byly někdy fakt šílený a šedý melír, co si v koupelně každý ráno kulmovala, byl fakt děsnej.
Všechny tyhle věci (a ještě tisíc dalších) se ve mně nahromadily letos na konci zimy, a já se bála, že už je mámě nikdy nepřipomenu. Že je máma nemocná, vím. Že se svojí nemocí bojuje a snaží se normálně žít, jsem si zvykla. Nebrala jsem to jako nic neobvyklého. Někoho bolí nohy, jiného břicho, někdo má migrény.

A pak mi volal táta. Že je máma na kaši, na kapačkách v nemocnici a že jí rozhodně nemám volat. Dostala jsem strach. Strach o mámu. Takový, co se vám rozlije všude a ztuhne v žilách. A protože nebylo minuty, kdy bych na mojí mámu nemyslela, ještě jsem tenhle stav prohlubovala prohlížením fotek. Přemýšlela jsem, co všechno jsem jí ještě neřekla a myslela na nejhorší. Co když už jí to nikdy neřeknu? Co když přijde o to, jak kluci rostou, jak se brácha konečně ožení (jednou určitě!), jak bude mít chata novou střechu (za dva měsíce to vypukne!) a jak já budu bez ní úplně v háji. Co já si bez mámy počnu? Komu budu radit, co si má oblíknout, aby nevypadala na šedesát? Kdo bude vyvařovat na Vánoce ryby na tisíc různých způsobů a kupovat ty tuny nesmyslných a krásných dárků? Kdo bude na Velikonoce péct berana pořád dokola, dokud se mu dokonale nevyklopí? A kdo mi bude radit? Ačkoli jsem nikdy o máminy rady nestála, teď bych si nechala poradit i s tím, co si mám dát k snídani. 

Nejeli jsme na hory. Muž hlídal děti (nikdo jiný tu najednou prostě nebyl) a já jezdila za mámou. Mačkala jí ruce, čichala tu její vůni a zase jsem jí říkala, jak děsně vypadá. Smály jsme se tomu. Úlevou. Nikdy mi nepřipadala zranitelnější. Moje máma, co mě schová do náruče, má ještě větší prsa než já, najednou byla malou holkou a já se o ni mohla starat tak, jak se starávala ona o mě. Pohádku pustit nechtěla. Tak jsem si jí pak odvezla domů a uvařila jí králíka. Mámě se dělaly boule za ušima a pak usnula. A já věděla, že větší strach už nikdy nechci zažít. Nechci už nikdy vědět, jaké to je se bát o mámu. A už vůbec nechci vědět, jaké to je, bát se o děti. Tohle si prostě zakazuju!

Ráno ti sluší

Hnědooká dívka se probudila do jarního dne. Protáhla se jako kočka, stejně tak protáhla i oči do úzkých štěrbin - jen škrábnout. Vstávat se jí nechtělo, byla příliš rozlámaná na to, aby vyskočila jako ta osoba, co ležela vedle ní. Prosila ještě o pět minut. Při tom sladkém odpočítávání času si představovala dnešní den, první pohled do zrcadla. Vždy si sama sebe přestavuje daleko hezčí, než doopravdy je. Možná je to tím, že má ráda dokonalost, proto svůj obraz po ránu raději zapomíná. Teď si jistě myslíte, že je namyšlená, ale zdání klame. Ona jenom tak vypadá.

Posadila se na posteli. Kaštanové vlasy si rozpustile nechala spadnout na záda, když zdvihla ruce vysoko nad hlavu. Hlavou jí proběhl sen, který se jí v noci zdál. Byl o maturitě. Tahle zkouška se neodvratně blížila a ona začínala být nervózní. V diáři odpočítávala den po dni, v sešitě škrtala co již umí. Moc toho nebylo. Měla ve zvyku vše nechávat na poslední chvíli, až když jí teče do bot. Tohle uměla skvěle. Nic obtížného udělat včas, nepříjemnosti odkládat a řešit je teprve v té chvíli, kdy na to má náladu, což nebývalo často. Neoblíbená témata maturitních otázek přeskakovala, nechávala založené na konci desek, aby se nesnadno vyndavala.

"Ráno ti sluší,"prohodil mužský hlas na opačné straně pokoje, který patřil té osobě, co ráno tak čile vstala z postele. Dívka se na něj mile usmála. Zbožňovala tyhle chvíle plné něhy, kdy jí vyznával lásku netradičním způsobem. Proto to po něm často požadovala. Nemusela slyšet frázové věty, ty otřepané spojené výrazy, ale měla ráda pochvaly, neobyčejná oslovení, hýčkání jí samotné. Dala přednost sprše před snídaní. Horké kapičky vody jí stékaly po pružném těle - tohle by vydržela hodiny. Jen tak stát a poslouchat šumění vody, na nic nemyslet. Zabalila se  do bílého županu a přešla bosky přes chodbu do kuchyně. Linoleum jí lehce studilo do chodidel, koberec krásně hřál. Z šálku na stole stoupala pára, čaj voněl po jahodách. Další vůně, kterou zbožňuje po melounovém mýdlu! Klidně si opařila jazyk, když došlo na jahodový čaj, tak moc jí chutnal. Cítila, jak jí teplo proudí až do konečků prstů.

Slunce ji pošimralo na pihovatém nose, tam ji také políbil Petr na rozloučenou. Odcházel do práce, byl to proti ní už dospělý muž. Vydělával, staral se sám o sebe, občas i o ni, k rodičům na venkov jezdil jen zřídka. Tady v Praze se naučil žít. S batohem na zádech vypadal jako studentík sotva prvního ročníku vysoké školy. Ještě ji objal. Pevný stisk ji ujistil, že se více než dva dny neuvidí, neuslyší. S rukama v kapsách a botaskách odešel z malého bytu.

"Tobě to dneska nějak sluší," pochválila ji spolužačka. Pro dívku nastal obyčejný den, den studentky. V béžových kalhotách s bílým proužkem a červeném svetru jí to vážně slušelo. I ona to tušila. Pečlivě nanesený make-up, vlasy stažené do uzlu. Táta by na ní v téhle chvíli byl určitě pyšný. Ostatně, většinu vlastností zdědila po něm, po nenápadném černovlasém muži. Skvěle si spolu rozuměli. Měli rádi stejnou hudbu, otec ji k tomu od mala vedl, oba nejedli bramborové placky, dokonce i alergii a plné rty zdědila po něm.

A tak se procházela po škole s úsměvem na rtech, jiskry v očích. Domácí úkol neměla. I tady se projevila její vlastnost nechat věci na poslední chvíli. Už dva měsíce se soustředila jen na maturitní předměty a na ty, které jí mohly něco dát, nějakou radu do života by přivítala, ale těch bylo málo. Při matematice začala svačit. Byla přesvědčená, že geometrickou posloupnost již nikdy potřebovat nebude. Doháněla to, co ráno nestihla, co jí chybělo. Ráda mlsala, proto jí teď mezi bílými zuby křupala sušenka, po chvíli se rozpouštěla mléčná čokoláda. Ještě měla poslední peníze na dobrou svačinu. Nebyla náročná, ale raději nejedla, než aby si za poslední vydělané peníze nekoupila svetr. Vždyť svačinu si mohla vzít z domova, kdyby chtěla šunkový salám a rohlík z mrazáku, ale večer pospíchala za Petrem.

Obloha se chlubila svou modří, dívka nepřítomně hleděla z okna, hlavu podepřenou dlaní. Přemýšlela, určovala si úkoly, které musí dnes splnit, až přijede domů. Představovala si vůni bytu, tolik známou, tátu, mámu unavenou z práce. Konečně ji obklopí teplo domova, vypije s rodiči kávu s mlékem. U Petra se sice cítí bezpečně, ale není to její domov, alespoň prozatím. Necítí se být natolik vyspělá a silná, aby řekla rodičům sbohem, odloučila se od nich. Zvláště teď, kdy potřebuje načerpat sílu, cítit podporu a pochopení, aby byla schopna ve zkoušce dospělosti důstojně obstát. Teprve pak ji čeká život, pokud se ovšem nedostane na univerzitu. To si pak ještě prodlouží mládí, bezstarostnost, svobodu.

Zvonek určující konec hodiny ji vytrhl z představ. Znovu se protáhla jako kočka, oblékla kabát a vyrazila směrem k metru. Hovořila se spolužáky, úsměv na rtech, jiskra v oku. Byla spokojená, vyrovnaná, krásná. Vyzařovala z ní energie a vitalita. Vypadala tak optimisticky.

Jak by také ne. Psalo se jaro 2003 a mně ještě nebylo dvacet let.