Jak jsem tikala

Když na ženskou přijde doba hnízdění, je to průšvih. Průšvih v případě, že ji to přepadne nepřipravenou (protože neví, že by to přijít mohlo a fakt to nečeká), horší průšvih, když to přepadne nepřipraveného jejího partnera. Já byla vdaná asi rok a přišlo to. Průšvih. Do týhle doby jsem si fakt myslela, že kecy o tikajících biologických hodinách jsou nesmysl. Nejsou. Vždycky jsem věděla, že děti chci. Že chci předat stejný pocit bezpečí domova a podpory tak, jako jsem ho měla já, jak jsme ho doma sdíleli a jak nás naši ubezpečovali o tom, že ať uděláme cokoli, budou těmi, kdo nás podrží. Platilo to i v případě, kdy brácha odešel z vejšky a udělal ten svůj životní kotrmelec, který ho fakt poučil a posunul dál. Takže tohle teplo domova jsem byla odhodlaná předat, jen jsem ještě nevěděla kdy a komu.

Ten zvuk se objevil někdy na začátku roku 2009 a já jsem pro jistotu začala hledat rozptýlení v práci. Pak otěhotněla moje kamarádka a já to obrečela. Vysadit antikoncepci jsem měla zakázáno a potajmu bych to nikdy neudělala. Tohle tikání jsem totiž slyšela jenom já. Můj muž ne. Pak jsem obrečela potrat kamarádky kamarádky, co měla už tři zdravé děti a na čtvrté se prostě necítila.

A pak to přišlo. Pravděpodobně se musela stát změna v matematicko-fyzikálních tabulkách, nebo se karoserie autobusu vychýlila z osy předpokládané dráhy a já byla bez prášků. Rozhodla jsem se vyhnout všem článkům o plánovaném rodičovství a jít na to selským rozumem. Vzpomněla jsem si na základní školu, paní učitelku Rampouchovou, rodinnou výchovu a nechráněný sex. Do téhle chvíle jsem myslela jen na druhy antikoncepce. Tak jsem nejdřív dostala zánět močového měchýře, pak odjel muž na služební cestu a teprve pak jsem to nedostala. A protože jsem se bála, že by to bylo moc štěstí najednou, rozhodla jsem se pro jistotu si neudělat těhotenský test a čekat (Takhle jsem to udělala i v druhém případě plánovaného rodičovství. Prostě jsem poznala že jsem v tom. Nevoněla mi Honzova s láskou uvařená večeře a furt se mi chtělo spát.). A pak jsem v sobě našla kus odvahy a počůrala to. A nic! Fakt. Jedna čárka. Tak jsem se rozhodla znovu čekat. Ale jenom dva dny a celou noc držela čůrání, abych ho měla dost silný a plný těch správných hormonů. Tak to psali na tom obale. A byly tam dvě! Dvě ty magický čárky, se kterými zmizelo to tikání a rozhostil se klid, mír a tak trochu panika...

Že nechceme mít jedináčka jsme věděli od začátku. Avšak teprve po roce a půl života ve třech jsem si vůbec dovedla představit, že by nás mohlo být ještě víc. A tak jsme znovu čekali na ten správný okamžik. A protože náš život má občas rysy pravoúhlého trojúhelníku a různé jiné matematické zákonitosti, řekli jsme si na jeden Nový rok, že by to teda šlo. No a já za devět měsíců znova šplhala U

Apolináře do schodů a strašně moc se klepala, protože jsem už věděla, co mě čeká a že už to chci mít za sebou. A držet v náručí naše miminko.

Jenže vím, že to ve všech případech není tak jednoduchý. My máme prostě štěstí. Pokaždé, když slyším ty martíria, kterými si mnohé páry v našem okolí projdou, než se stanou rodiči, je mi až trapně. Trapně z toho, že to bylo tak jednoduché, i když plánované, tak přirozeně plánované. Pokaždé, když se o svých dětech bavím s kamarádkou, která je již šest let "snažilkou", je mi trapně. A ona mi pokaždé říká, že děti jsou dar. A že člověk prostě nemůže mít všechno. No jasně, jenže já mám i nadváhu!?