Hnědooká dívka se probudila do jarního dne. Protáhla se jako kočka, stejně tak protáhla i oči do úzkých štěrbin - jen škrábnout. Vstávat se jí nechtělo, byla příliš rozlámaná na to, aby vyskočila jako ta osoba, co ležela vedle ní. Prosila ještě o pět minut. Při tom sladkém odpočítávání času si představovala dnešní den, první pohled do zrcadla. Vždy si sama sebe přestavuje daleko hezčí, než doopravdy je. Možná je to tím, že má ráda dokonalost, proto svůj obraz po ránu raději zapomíná. Teď si jistě myslíte, že je namyšlená, ale zdání klame. Ona jenom tak vypadá.
Posadila se na posteli. Kaštanové vlasy si rozpustile nechala spadnout na záda, když zdvihla ruce vysoko nad hlavu. Hlavou jí proběhl sen, který se jí v noci zdál. Byl o maturitě. Tahle zkouška se neodvratně blížila a ona začínala být nervózní. V diáři odpočítávala den po dni, v sešitě škrtala co již umí. Moc toho nebylo. Měla ve zvyku vše nechávat na poslední chvíli, až když jí teče do bot. Tohle uměla skvěle. Nic obtížného udělat včas, nepříjemnosti odkládat a řešit je teprve v té chvíli, kdy na to má náladu, což nebývalo často. Neoblíbená témata maturitních otázek přeskakovala, nechávala založené na konci desek, aby se nesnadno vyndavala.
"Ráno ti sluší,"prohodil mužský hlas na opačné straně pokoje, který patřil té osobě, co ráno tak čile vstala z postele. Dívka se na něj mile usmála. Zbožňovala tyhle chvíle plné něhy, kdy jí vyznával lásku netradičním způsobem. Proto to po něm často požadovala. Nemusela slyšet frázové věty, ty otřepané spojené výrazy, ale měla ráda pochvaly, neobyčejná oslovení, hýčkání jí samotné. Dala přednost sprše před snídaní. Horké kapičky vody jí stékaly po pružném těle - tohle by vydržela hodiny. Jen tak stát a poslouchat šumění vody, na nic nemyslet. Zabalila se do bílého županu a přešla bosky přes chodbu do kuchyně. Linoleum jí lehce studilo do chodidel, koberec krásně hřál. Z šálku na stole stoupala pára, čaj voněl po jahodách. Další vůně, kterou zbožňuje po melounovém mýdlu! Klidně si opařila jazyk, když došlo na jahodový čaj, tak moc jí chutnal. Cítila, jak jí teplo proudí až do konečků prstů.
Slunce ji pošimralo na pihovatém nose, tam ji také políbil Petr na rozloučenou. Odcházel do práce, byl to proti ní už dospělý muž. Vydělával, staral se sám o sebe, občas i o ni, k rodičům na venkov jezdil jen zřídka. Tady v Praze se naučil žít. S batohem na zádech vypadal jako studentík sotva prvního ročníku vysoké školy. Ještě ji objal. Pevný stisk ji ujistil, že se více než dva dny neuvidí, neuslyší. S rukama v kapsách a botaskách odešel z malého bytu.
"Tobě to dneska nějak sluší," pochválila ji spolužačka. Pro dívku nastal obyčejný den, den studentky. V béžových kalhotách s bílým proužkem a červeném svetru jí to vážně slušelo. I ona to tušila. Pečlivě nanesený make-up, vlasy stažené do uzlu. Táta by na ní v téhle chvíli byl určitě pyšný. Ostatně, většinu vlastností zdědila po něm, po nenápadném černovlasém muži. Skvěle si spolu rozuměli. Měli rádi stejnou hudbu, otec ji k tomu od mala vedl, oba nejedli bramborové placky, dokonce i alergii a plné rty zdědila po něm.
A tak se procházela po škole s úsměvem na rtech, jiskry v očích. Domácí úkol neměla. I tady se projevila její vlastnost nechat věci na poslední chvíli. Už dva měsíce se soustředila jen na maturitní předměty a na ty, které jí mohly něco dát, nějakou radu do života by přivítala, ale těch bylo málo. Při matematice začala svačit. Byla přesvědčená, že geometrickou posloupnost již nikdy potřebovat nebude. Doháněla to, co ráno nestihla, co jí chybělo. Ráda mlsala, proto jí teď mezi bílými zuby křupala sušenka, po chvíli se rozpouštěla mléčná čokoláda. Ještě měla poslední peníze na dobrou svačinu. Nebyla náročná, ale raději nejedla, než aby si za poslední vydělané peníze nekoupila svetr. Vždyť svačinu si mohla vzít z domova, kdyby chtěla šunkový salám a rohlík z mrazáku, ale večer pospíchala za Petrem.
Obloha se chlubila svou modří, dívka nepřítomně hleděla z okna, hlavu podepřenou dlaní. Přemýšlela, určovala si úkoly, které musí dnes splnit, až přijede domů. Představovala si vůni bytu, tolik známou, tátu, mámu unavenou z práce. Konečně ji obklopí teplo domova, vypije s rodiči kávu s mlékem. U Petra se sice cítí bezpečně, ale není to její domov, alespoň prozatím. Necítí se být natolik vyspělá a silná, aby řekla rodičům sbohem, odloučila se od nich. Zvláště teď, kdy potřebuje načerpat sílu, cítit podporu a pochopení, aby byla schopna ve zkoušce dospělosti důstojně obstát. Teprve pak ji čeká život, pokud se ovšem nedostane na univerzitu. To si pak ještě prodlouží mládí, bezstarostnost, svobodu.
Zvonek určující konec hodiny ji vytrhl z představ. Znovu se protáhla jako kočka, oblékla kabát a vyrazila směrem k metru. Hovořila se spolužáky, úsměv na rtech, jiskra v oku. Byla spokojená, vyrovnaná, krásná. Vyzařovala z ní energie a vitalita. Vypadala tak optimisticky.
Jak by také ne. Psalo se jaro 2003 a mně ještě nebylo dvacet let.
Žádné komentáře:
Okomentovat