Mám ráda Vánoce. To není fráze, to je fakt. Miluju ty kýče všude kolem, vůni jehličí, nesnáším františky, podle mě smrdí. Vánoce pro mě vždycky byly vyjímečné. Pamatuju si na tu nejistotu, se kterou jsem v první třídě naslouchala starším spolužákům, kteří tvrdili, že ježíšek neexistuje. Pamatuju si na svoje první kupování dárků. Pamatuju si poslední Vánoce doma, ty první společné s Honzou, první Vánoce s Adamem, první Vánoce v novém bytě, první s Máťou, a taky si pamatuju moje první dospělé Vánoce. Docela dobře si je pamatuju. Bylo mi sedmnáct. Nevím, jak moje tělo přišlo na to, že už jsem jako dozrála, že mám na to nárok. Ale najednou tu nebylo to známé svědění v břiše. Znáte ten pocit? Jak se od rána nemůžete vyspat, i v šesnácti sníte poslední okýnko adventního kalendáře, od rána nasáváte vánoční atmosféru u pohádek, balíte dárky a očima posouváte hodiny, aby už bylo aspoň pět a máma šla smažit řízky? Tak tohle jsem v těch sedmnácti najednou neměla. Prostě to bylo pryč. Byl to naprosto obyčejný den a já si myslela, že jsem divná. Celý den jsem se pozorovala a uklidňovala se, že "to" určitě přijde. Nepřišlo. Seděla jsem u večeře dost zklamaná a záviděla bráchovi, že to svědění kolem břicha má a že se nemůže pořádně najíst a že popohání tátu, kterej to vždycky děsně moc natahoval a schválně si přidával. Mamka ho obvykle krotila a štědrovečerní večeři končila slovy, že se přeci může dojíst po tom. A najednou mi bylo tátovo zdržování jedno. S chutí jsem si nandala další řízek a kydla si ještě trochu bramborovýho salátu. Celé mi to bylo fuk a kouzlo Vánoc pro mě zmizelo. Zdálo se, že jsem porozuměla těm "dospělým" řečem, že je to vlastně den jako každý jiný a najednou jsem pochopila i to, že se mnozí seberou a jedou na svátky někam do teplých krajin. Do téhle chvíle byla pro mě představa vánočních svátků mimo domov naprosto nepředstavitelná a hlavně nepochopitelná. A docela dobře si pamatuju, jak takhle dospěl brácha. Ty Vánoce byly těmi, které byly moje poslední doma. Celej den byl děsně zpruzenej a u večeře si dal nášup. Vzala jsem ho za ruku a řekla mu, že se mi to stalo taky. Nejdřív se cukal, že jako neví, o čem to vlastně mluvím a nakonec přiznal, že je dost zklamanej, že to svědění kolem břicha nepřišlo.
Teď mám, a to je celkem logický, jinej level Vánoc. Totiž ty dětský rozzářený oči, dopisy pro Ježíška schovaný ve skříni a dárky narvaný mezi trikama. A já těm klukům tak závidím! Že ještě nejsou dospělý, že mají to svědění kolem břicha, protože tuší kouzlo. A ono to kouzlo opravdu bude....No řekněte, kdo si na Štědrý večer nepřipadá tak trochu jako v pohádce?????
Žádné komentáře:
Okomentovat