Moje holky (prostě naše skupina)

Ano, přesně tak. Moje holky. Doma sice aktuálně žádné nemám, a nejsem si jistá, zda kdy budu mít, protože to vypadá, že umírající český národ s manželem nezachráníme, a v našem případě by to určitě byl třetí kluk a nejsem si úplně jistá, že jsem připravená na dalšího chlapa v naší domácnosti. Přeci jen bagrů, aut a smradu máme doma dost. Dost na tom, že to všechno musím kompenzovat vším ostatním mým růžovým vybavením, takže s příbytkem dalšího mužského bych měla růžový i povlečení, a to by už Honza nemusel přežít. Dost na tom, že mu balím hygienu do růžové toaletní tašky.

Moje holky tedy znamená, že to jsou moje kamarádky. Opravdové kamarádky, přítelkyně. Tak trochu jako má Carrie svou Samanthu, Charlottu a Mirandu, já mám Lindu, Kateřinu, Johanu, Michaelu, Madlu a Darinu. Každá z jiného těsta, každá s rozdílným přístupem k životu, ale přesto jsme si blízké a již několik let se bez sebe neobejdeme. Společně slavíme všechny svoje výhry, prohry, těhotenství, manželství i rozvody a v neposlední řadě si společně užíváme. Protože co může být úžasnějšího, než že si užijete s kamarádkama dovolenou, víkend, večer či jen pár hodin? Často je zmiňuju, tak tady je něco málo o každé z nich. Obrázek si udělejte vlastní.

Linda je moje spřízněná duše. Moje vrba, bota, pár facek, zrcadlo a ochránce. Jak hluboký máme vztah musí být jasné všem na první dobrou. Linda je totiž stoprocentní. A víc už asi netřeba dodávat. Snad jen aktuální informace: Zrovna se stěhuje a každý večer drnká se svým synem na kytaru. Ano, shodila kvůli tomu i gelový nehty! Pracuje a je ve všem dokonalá. Dělá všechno nejlíp a je dost rychlá. Zkrátka zázraky na počkání, pokud možno ihned.

Kateřina je žena s velkým Ž a taky prsama. Dost pracovně vytížená a taky jako jediná nežije úplně v Praze, nebo do 30 km od ní. To, že se tu vyskytuje tak pětkrát do měsíce je tím, že sem jezdí buzerovat lidi, aby makali a neflákali se. No a pak řeší ty sračky s těma ručníkama, praním a špatným vypisováním docházky. Je taky dost rychlá. Stihla se dost rychle vdát, pak zase rozvést a jediný, co jí po manželovi zbylo, byl neurol a to super příjmení, který si nechala. A věděla proč! Má bílýho psa a partnera, co jí občas sere, ale nosí kytky. Je perfekcionistka a dost špatná kuchařka. Letos se však s přípravou salátů zlepšila a tak jí musím pochválit. Snaží se. Doma má obrovskou knihovnu plnou kuchařek (hahahaha) a historických románů. Jo a má babičku, co jí je děsně moc podobná. Ráda řídí a nahlas a ráda se směje. Jo! A známe se od třinácti.

Johana je naše Charlotta. Dokonalá žena v domácnosti, s dokonalou postavou, dokonale upravenými vlasy a bílou zástěrou. V dokonale padnoucích holinkách stojí u plotny a rozčiluje se na svoje dva syny. Za zády jí stojí její malá dcera a po vzoru svých bratrů dělá, že matku neslyší. Johana je prostě máma především. Má jich z nás nejvíce, nejstarší už chodí dávno do školy, prostřední tam půjde a třetí je ta vysněná holčička, která je tak trochu ublemcaná a co do nátury si nezadá se svými staršími bratry. Johana se stará o statek za Prahou, kde mají: dva psy, slepice, kuřata, opravdu hooooodně kytek, a teď aktuálně přibyla koza. Teda dvě kozy. Přesněji koza a kozel. Johana je od střední stále stejná, citlivá, cílevědomá a puntičkářská. A skvělá. Momentálně zase studuje. Víc dětí už mít prý nebude, a tak navíc dře ve fitku a pak to chodí prodávat v upnutých tričkách s náma baculkama "na taneček". Jo a miluje rejži. Nutno ještě podotknouti, že si vlasy kulmou žehlí a svou domácnost sdílí nejen s manželem, ale taky matkou, která jí občas (logicky) leze na nervy.

Michaela je svým způsobem tajemná. Víme o ní vlastně všechno a na druhou stranu vůbec nic. Kateřině odsvědčila tu rychlou svatbu s mužem suprového příjmení a sdílela s ní po čtyři roky obchodní akademie jednu lavici. Je ochotná kamkoli přijet a z tahu nás vozí domů. Ona totiž nepije. Respektive nemusí pít. Říká, že na ty její prášky na nohy a hlavu se to nehodí. A přitom bere ten prášek jenom jeden!? Kulturně nás vzdělává. Vždycky zařídí lístky na koncert  či divadlo. Stará se o svou starou a nemocnou babičku a černýho psa. Rovněž žije v baráku se svou matkou (z čehož možná bere ten prášek?!) a má romantický vztah na dálku, který si dost pěstuje. A má stejně velkou nohu jako já. Jednou nám všem do hromadné konverzace napsala větu, která ji úplně přesně vystihuje: "Moc toho nenamluvím ani nenapíšu, ale žiju s vámi každý příběh".

Madla je mladší sestra Lindy, takže jí znám prakticky od čtyř let. Je hubená. Sice žádný prsa, ale taky žádnej zadek ani špeky. Má dost proříznutou pusu a pihy na nose. Momentálně si koupila byt a hodlá ho rekonstruovat. Pracuje  v autě někde mezi Prahou a Bratislavou. Když se náhodou podaří ji zastihnout v práci, vaří tam fakt dobrý kafe a když jsem tam za ní byla naposledy, napočítala jsem ve vedlejším kanclu 21 chlapů! Ale všechno je to prý nepoužitelný :-( Má všude známé a taky pokaždý krásný botičky. Kam ta na ně chodí?

Darina je náš anděl strážný. Doslova. Kam nechodí slunce, chodí Darča. Žije sama, v čerstvě zrekonstruovaném bytě, kde má zahradu větší než obytnou plochu a o tu se jí stará naše Johana (páč ta s tím má zkušenosti). Jelikož je narozená ve stejném znamení jako já, máme stejný pohled na svět a tak si občas neodpustíme poznámku směrem k domácím mazlíčkům (máme na ně obě dost velkou alergickou reakci) či jiným věcem, kterým prostě jako štírky nerozumíme. Je posedlá úklidem. Spodní prádlo má srovnané dle střihu, trika podle barev a vytírá čtyřikrát týdně. Ale to je tím povoláním. Asi bude muset chodit k nám. Často. Darina se, stejně jako já, ráda válí u moře. Takže po sezóně pravidelně vyráží tam, kde jsou třicítky ve stínu a svalnatý personál. Znám jí od jejích čtrnácti let. Takže taky dost dlouho.

A skóre je tedy následující: tři ku čtyřem (matky vs. nematky, má psa  vs. nemá psa), dvě ku pěti (vdané vs. svobodné, nesere je chlap vs. sere nás chlap, bydlí s matkou vs. bydlí bez matky), a všechny si nedovedeme představit, že bychom neměly s kým vyrazit na kafe, na večeři, prodloužený víkend, na Říp, na hory, na houby, na vodu, do kina, na nákupy a na taneček. Máme bláznivé přátelství. Máme krásné přátelství. Máme to nejbáječnější zázemí, jaké může na bázi přátelství existovat!
A i když nemá jedna zrovna svoje období a nechce se s námi bavit, protože ji prostě sereme, počkáme na ni. Protože nám za to rozhodně stojí. Bez jedné to totiž celé ztrácí smysl.

Stoprocentně Linda

Nejsem typem člověka, který by měl hodně přátel. Mám jich opravdu jen několik (dají se celkem dobře spočítat), ale za to vím, že se na ně mohu v lecčem spolehnout. Mohu se stoprocentně spolehnout na to, že kdykoli zavolám Kateřině, dostanu hned sprdnuto, že jsem se dlouho neozvala. Mohu se stoprocentně spolehnout na to, že Michaela mi vždycky řekne, že jsem zase přibrala, Johana mě bude chápat a Linda se mě téměř vždycky zastane. Když mám ovšem v jejích očích pravdu. Neznám totiž upřímnějšího člověka než je Linda. Neznám totiž lepšího přítele než je Linda. Nemám totiž lepšího přítele než je Linda. Linda je moje přítelkyně. Opravdová. Opravdu. 

Víte, jak máte někdy pocit, že někoho znáte celý život? Tak já ten pocit nemám, tohle já stoprocentně vím. Známe se od první třídy. Koho by napadlo, že přátelství na život a na smrt vzniká v první třídě v lavici? Kolik je takových kamarádství, přátelství? Když pominu naše pubertální léta a léto, kdy mi Linda dělala do kluka, on se neuměl rozhodnout, a tak jsme spolu pro jistotu dva měsíce nemluvily, nikdy mě neopustila. Ani když jsem byla sama, smutná a fakt k nesnesení, byla tu. Byla první, komu jsem řekla, že jsem "to" dostala, že jsem "to" dělala, a že jsem "to" nedostala. Byla první, kdo mi třásl rukou, když se ze mě stala vdaná paní a první, komu jsem volala z porodního sálu, že má ode mě k narozeninám ještě jeden dárek. Je první, komu volám, když je mi smutno. Je první, komu volám, když mě sere chlap. Je první, kdo mě pošle do háje. Je první, kdo mi z toho háje stoprocentně bude pomáhat. Jestli je někdo stoprocentně stoprocentní, je to Linda. 

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme ve třinácti jezdili do Prahy. Tehdy jsme objevily Florenc, Mekáč a Bílou labuť. To, že existuje Václavák, Kůň a Můstek jsme zjistily až o dva roky později. Cesta do onoho centra trvala skoro třičtvrtě hodiny a my si ji krátily tím, že jsme klukům koukaly na boty a dělaly oči jen na ty, co je měli Nike nebo Adidas a zásadně bílé barvy. Nebo jak jsme v devítce místo tělocviku chodily na dřevák a pro jistotu vyhulily celou krabku (koupenou ovšem na půl), aby nám rodiče žádný cigára v bundě nenašli. Nebo jak jsem držela ty její vlasy do pasu, aby se mohla v Plzni nad kanálem pořádně vyzvracet po tom, co jsme protančily a prozpívaly noc. Nebo jak byla děsně, ale fakt děsně tlustá, když byla těhotná. Na triku nosila hrocha a tvrdila, že je z ní teď taky tlustokožec a že bude rodit do vany, vlastně se v té vaně bude pro jistotu zdržovat již od sedmého měsíce těhotenství, protože voda nadnáší a ona tak bude moct všechno a nebude tak děsně nemožná, jako kdyby byla na suchu. Tenkrát by se jí hodil bazének ve tvaru hrušky a ještě ke všemu na kolečkách. Stoprocentně. A stoprocentně nikdy nezapomenu na to, jak jsme spolu brečely. Nad každou kravinou i tehdy, když se jí po operaci zmenšilo prso o jedno číslo a čekaly jsme ty šílený výsledky. Tak tohle je Linda. Stoprocentní Linda. Moje Linda. Moje stoprocentní přítelkyně Linda.

Jak jsem si prodloužila dovolenou

Na letišti byl fakt šrumec. Nestíhalo. Všude spousta cizinců a kufry. Nedaly jsme si ani poslední chorvatskou cigaretu, že to uděláme až pak. Po vytisknutí palubní letenky. Koukala jsem všude okolo a vykašlala se na self-checking. Stejně nevěděly jak na to... A tak jsem si šla palubku vytisknout jako poslední. A ouha! Systém neměl sedadlo. Hlasitě jsem se zasmála a poprosila asistující Chorvatku o pomoc. Řekla jen "Aaaaha" a poslala nás k přepážce číslo šesnáct. Linda už dopředu hlásila, že do tý Prahy prostě musí. Musí někde sehnat tu vyšitou košili. Madla otočila oči vsloup a Michaela šla raději kouřit. Blonďatá Chorvatka s rudou rtěnkou a brýlemi někam fakt dlouho volala. Několikrát. Jelikož neuměla anglicky, neustále jsme jí na prstech ukazovaly čtyřku. To pro případ, že by neuměla počítat a neviděla, kolik z nás má v rukou pasy. No a fakt to tak bylo. Over-booked. Já se nedostanu do letadla. Hluboce a od srdce jsem se zasmála, podívala se Kateřininým směrem a ta pohodila hlavou. A pak prohlásila: "Spíš ale dole, nahoře už nevytírám!" A tak jsem políbila ostatní holky na šťastnou cestu, protože za necelých čtyřicet minut už to letělo a ony měly před sebou pasovku, a znovu se nalodila ke Kateřině do auta. A odtud jsem volala přepravci. Opravdu, místo není. Ale není ani zítra!!!!!! Tak to už se o mě pokoušely mrákoty. To bude zase keců! Tohle nemůže nikdo nikdy pochopit! A tak jsem sbírala odvahu, abych zavolala Honzovi a tu milou novinu mu sdělila. Dva dny navíc! Kdybych to plánovala, nevymyslím to líp! Navíc mě hřálo u srdce těch 500 Euro odškodnění. Volala jsem nejdřív Honzu, ovšem nedostupný. Máma mi to nezvedala a táta se ozval po desátém tůtnutí. Hlídá Matese při odpoledním spánku. Klasika. Honza do telefonu dělal jen "Hm, hm, hm, hmmmmm" a pak mi to položil. Dlouhou hodinu jsem čekala na rozuzlení toho, kdo kdy a jak bude hlídat kluky. Já ale rozhodně ne! Já jsem u moře! Do úterý! Jupíjajej!

Letní dámská jízda

To je tak, když máte nějakou tradici. Třeba, že na každý Štědrý den nejíte, na své narozeniny nevaříte, anebo když jezdíte s kamarádkami užít volna a víkendu. Loni jsme se přesunuly do Zlína. Kdo pamatuje léto 2015, uzná, že nedalo zas takovou práci, trefit slunný a teplý víkend. U Kateřiny jsme se pekly od středy do neděle v jednom kuse, až nás od toho bazénu museli seškrabovat. Vypily jsme několik desítek litrů vína, prosecca a aperolu, abychom to proložily tu a tam vodou z bazénu (to jak jsme tam už padaly). Jíst jsme odmítaly s tím, že je to víkend hubnoucí a vše co vypotíme, se rozhodně počítá (nebo spíš odečítá?).

Letos jsme tuhle tradici povýšily. O vile v Chorvatsku naší milé přítelkyně, kde jsem strávila svou vlastní a bezdětnou dovolenou, jsem se už zmínila. A právě do téhle vily jsme se přesunuly. Všechny. Tedy skoro. Johana povolení nedostala a Darina trávila léto v Riu na Lipně. Linda, Madla, Michaela a vlastně ani já, jsme povolení nepotřebovaly. Já měla volno vyjednáno již v červnu a máma mi to fakt slíbila. Můj skvělý muž mě ráno políbil na rozloučenou, poplácal po zadku a řekl něco o pití. Já nazula nové střevíčky a na balkóně v kraťasech klepala kosu. Kouřila jsem u toho samozřejmě! Těšila jsem se, jak za sebou nechám těch odporných dvacet stupňů, všechny starosti o špinavé, čisté, vyžehlené i nevyžehlené prádlo, vaření, čůrání, kákání, logistiku dětí a pěkně příkrmím zlatavé opálení. Taky jsem se těšila na holky a tu skvělou party, která bude. Bude obsahovat nic, nic, slunce, střik, opalovací krém, trochu moře, dost vlastní šťávy, nejvíc ale prosecca v závěsu s aperolem a vévodit tomu všemu bude nikotin. 

Madla mě vyzvedla v půl desátý přesně. Michaela již trůnila na předním sedadle a nadšeně tleskala. Linda nastoupila ještě o půl Prahy později a neměla comp. Prý ho stihla ráno roztřískat....Takže měla kabelku o velikosti -přesně na dvě a půl kafe a prohlásila, že všechno ostatní důležitý máme jistě my. 

Na letišti jsme byly s předstihem a tak jsme řešily potřeby. Potřeba dát si kafe. Potřeba dát si kafe. Potřeba dát si cigaretu. Potřeba dát si kafe. Potřeba dojít si na záchod. Potřeba dát si kafe. A pak se několikrát opakovala ta nutnost toho záchodu. Na chlapce u odbavování zavazadel jsme se dost usmívaly, poprosily ho o společná sedadla, řekly mu jak moooc je úžasný (pěknej byl) a vydaly se směr gate A5. Navoněly jsme se každá v jiném dutty-free a rozhodly se jít až mezi posledními. Muffiny v příručním zavazadle prošly. Uf!

Ve Splitu čekala totálně černá Kateřina. Telefonovala samozřejmě. Měla úplně nejvíc svítící overálek bez ramínek růžové barvy, velké brýle a na hlavě něco, co bychom mohli nazývat drdůlkem. Měsíc u moře se na ní podepsal minimálně pětikilovou ztrátou, takže neměla zadek, ale prsa dmoucí. Naložila nás do čtyřkolky, odvezla vykoupit místní obchoďák od prosecca a aperolu a pak nás vykopla u bazénu. Před naším příjezdem nezahálela a tak bylo všechno dokonalé. Dokonale uklizeno, dokonale ustláno, dokonale předvařeno a než jsme se stihly převléknout do plavek, byl i dokonale nalitý ten spritz. A tak jsme dokonale oslavily náš přílet, proložily to jedním salátkem a deseti cigaretama. Systematicky a dle postavení slunce jsme si nasměrovaly lehátka a zahájily dokonalé nic. Nic během dalších dvou hodin ovšem znamenalo dvě sklenice spritzu a další cigaretky. Pak jsme se připojily na WiFi a dokonale informovaly všechny okolo, že si vážně užíváme dokonalé dovolené.

Pátek byl pracovní. Vzhledem k tomu, že se mě tato část dne netýkala, užívala jsem si ji v proutěném lehátku s knihou v ruce. Neznamená to ovšem, že bych četla, to se totiž nedalo. Protože: Michaela řešila něco s firemními právníky. Úplně jsem to nepochopila, ale říkala cosi o Helence Vondráčkový. Madla neměla vydrhnutý jedno auto a šéfovi evidentně chybělo kafe. SMS si odráželi půl dne. Linda neměla košili. Respektive měla, ale tu špatnou. Se špatně vyšitým jménem. Takže uvažovala, že se dá v pondělí na kariéru švadleny a bude si to všechno dělat sama. Nejlépe. Linda totiž dělá všechno nejlépe. Kateřina řešila zaměstnanecké spory ohledně využívání ručníků a županů. Jedna jich používá moc, druhá málo a ani jedna to nechce prát. Zlatý čůrání a kakání! Ve tři hodiny odpoledne se to uklidnilo a znovu jsme zahájily společný program ničeho. Ovšem po včerejším dost rychlém startu a ještě rychlejším finiši jsme kávu a meloun prokládaly jen lehkým vinným střikem. Sluneční brýle byly teda dost žádoucí. Okolo páté jsme se odvážily vytáhnout z vily paty. Podívat se na pláž a možná se vykoupat. Od toho posledního jsme ale okamžitě upustily, jen co jsme si smočily kotníky. Ta voda byla odporně ledová!!!! Takže jsme si udělaly fotku u moře a zase si to štrádovaly zpátky k bazénku a uvelebily se na lehátkách. 

No, co vám budu povídat, vydržely jsme to takhle až do neděle. Se zavřenýma očima, vystaveny slunečním paprskům, jsme probraly skoro všechno. Od nových bytů, jejich zařizování, vinylových podlah, matrací, čepování piva, obsahu motoru služebního auta, přes nové vůně, kabelky, vlasy, chlupy, řasy, děti, manžely, milence, tchyně, jsme se dostaly až k nehtům, soudům, umělým oplodněním, žlučníkům a bylinkovým čajům.

Bohužel v neděli v poledne jsme se musely sbalit a Kateřina nás vezla zpátky na letiště. Cestou jsme si přísahaly, že se sem příští rok vrátíme znova a na dýl. Nové a lepší. Rozhodně ale hubenější!!! A bohužel taky starší.

Jak jsem měla dovolenou

Dovolená znamená, že vám to někdo, něco dovolí. Dovolí vám cokoli vy chcete. Pro mě má dovolená několik podob. Mateřskou dovolenou mám již několik let. Dovolila jsem si být doma. Doma s dětmi. Když ale děti vstávají v půl šestý, není to dovolená, ale galeje. Dovolená je pak pro mě také dovolená mého skvělého muže, kdy si užíváme společného všeho, bez dětí i s nimi. Pro mě je ale úplně nejvíc dovolená se vyspat, nic nedělat (ideálně snad ani nejíst) a být někde u moře a nasávat tu slanou sluneční energii. 

To všechno se mi letos splnilo! Po společném přemístění naší rodiny do Itálie a zase zpátky a báječném manželském víkendu v Třeboni, jsem se shodou náhod ocitla ve Splitu na letišti. Máma se nabídla, že si chce s klukama užít prázdniny na chalupě a já že mám odjet. Tak jsem rozhodila sítě, zmapovala polohu všech kamarádek a zjistila, že je volné místo někde u Jadranu... Dostala jsem pokyny, koupila letenku a v žabkách a zavazadlem do pěti kilo vzlétla směr republika Hrvatska ;-)

Přivítal mě mořský vzduch, vedro a Kateřina na letišti. Vilu mají pronajatou na celou sezónu. Paráda! Už v půl čtvrtý odpoledne jsem si válela šunky u bazénu a hodlala se usmažit.

Celý týden jsem pak jen tupě zírala do blba, četla si, poslouchala hudbu, nalívala si prosecco, aperol, víno, colu, rum, bezinkovou šťávu, Jamnici, ořechovici, višňovici, cider, pivo a cinzano. Prokládala to melounem, rybou, pleskavicí, kozím sýrem, prosuitem, vykouřila snad kartón cigaret, vymazala jsem dva krémy na opalování, jeden po opalování, vypotila denně minimálně dva litry. A báječně si tu "jen mojí" dovolenou užívala. Kateřina se mě třetí den mého pobytu zeptala, kdy už konečně začnu mluvit. A já neměla potřebu! To ticho jsem milovala! Být sama s vlastníma myšlenkama se mi naposledy povedlo minulý týden ve čtvrt na čtyři ráno, kdy Honza děsně chrápal, pak přestal a já nemohla další dvě hodiny usnout.

Ale bylo mi smutno. Ačkoli bylo okolo mě spousta lidí a v podstatě jsem nebyla sama, tajně jsem si prohlížela fotky kluků, někdy i celých šest let zpátky a manželovi psala denně. Chyběli mi. Moji kluci mi chyběli. A to je dobře. Ovšem...rozhodně jsem si šunky u moře neválela naposledy!

Jak jsem se stala fotbalovou matkou

Co mě, asi tak, mohlo jiného čekat? S třema chlapama doma? Jedině krkání, prdění, auta, bagry, trenky, smrad a fotbal. Hokej mi nevadí. Ale fotbal je na mě moc pomalej a fotbalisti moc velký primadony. Tímto se omlouvám mému skvělému bratrovi, Prasečí nožičce. Ten primadona není. Jenom poloviční.

Dost dlouho jsme totiž odolávali. Adámek chodil a žadonil dobrýho půl roku. A my při představě tréninků třikrát týdně a veškerých volných víkendů místo na chalupě, na fotbale, pořád a pořád hledali nějaké to proč ne. Ale na jaře jsme nějak vyměkli. Doslova. Poslala jsem Honzu na první trénink a já absolvovala dva zbylé. Byl totiž konec června. Jo, dost jsme to vychytali :D

Jenže přišlo září, čas všeho, tedy i fotbalu, a já nedokázala tomu blonďatýmu rarachovi říct, že na to prdíme. Neprděli jsme. Poctivě chodíme na tréninky i s tím malým rarachem. Adam má jiskry v očích a do fotbalu se zamiloval. Jenže, co chudák já? Hodinu a půl sedím na lavičce před hřištěm a koukám na dvacet šestiletejch kluků, jak se midlí o míč, dělají dřepy, trénují kličky, otočky a řvou ten jejich pokřik. A při tom sezení, se samozřejmě dám do řeči s jinejma fotbalovejma matkama. Co je na tom pozitivní, ty zkušený fotbalový matky, se mezi sebou dost znaj a taky se vyznaj. Znaj prostředí, zvyklosti, plány, ale hlavně, hlavně mají informace a taky (a to je dost důležitý) ty dva kluky. Minimálně. Takže vás dost chápou. Zkušený fotbalový matky žijou na hřišti. Prakticky. I s těma dětma. Pokud má trénink jeden kluk, oni ho doprovází s tím druhým a naopak. Jezdí na turnaje, stojí u zábradlí a děsně to prožívají. Ale jinak to jsou úplně normální holky. Do role zkušený fotbalový matky se pravděpodobně dostanu příští rok, neboť Mates projevil také touhu stát se fotbalistou. Navíc to vypadá, že bude levák, takže dost vážený zboží. Zatím jsem ovšem ve fázi fotbalový matky začátečnice. Takže sbírám informace a pokouším se, pokud možno, z těch tréninků jezdit aspoň na půl hodiny na nákup. Mates teda řve, že nakoupit nechce, ale uplácím ho žvejkačkou.

Před čtrnácti dny přišel první turnaj. Naše dítě kope velký prd, ale prý jde především o to, aby si zahráli. Takže jsme vyřešili logistický problémy ohledně chalupy, holiče a jinejch, prý oproti fotbalu, nepodstatnejch věcí a Adam jel. S Honzou. Na sobotu jsme vstávali v hříšnou hodinu a ještě když se dělala pára od pusy, kluci razili někam na Spořilov. Já s Máťou jela tu druhou trasu, teda chalupu, holiče a že se sejdeme po obědě. Okolo osmý mi Honza poslal první fotku Adámka v dresu a já plakala. Ano, jsem plačka. Jsem fotbalová matka plačka. Nemůžu jít na zápas a vidět ho na vlastní oči. Neviděla bych ho na vlastní oči. Celý bych ho proslzela štěstím. Adam dal gól. Plakala jsem. Přijel na krku s medailí a děsně se culil. Plakala jsem. Pak mi Honza pustil video, plakala jsem. Vybalovala jsem smradlavý věci a plakala jsem. Jo, vyměkla jsem. Je ze mě fotbalová matka, co to děsně, s pláčem a pýchou prožívá. Ovšem! Mám u toho růžový triko!!!!