Jak jsem se bála o mámu

Podle mě jsou v životě věci, které bereme prostě jako fakt. Jsou tu, vždycky tu byly a není pochyb o tom, že tu i budou. O matkách to platí pětinásobně. Obvykle tu prostě jsou od doby, co si pamatujeme, a když si to nepamatujeme, rády nám to připomenou.

Moje máma mi nezapomene připomenout, jak nám šila stejný šaty, pletla svetry a čepice a jak jsem byla děsně hodný a rozumný dítě, který nechalo své rodiče o víkendu vyspat a jako zábava mu stačila dlouhá noční košile a nový růžový holinky. Byla jsem Popelkou na plese a tehdy nedostatkový kus holinek s obrázkem sehnala prateta.

Já jí zase nikdy nezapomenu připomenout, že než se narodil brácha, slíbila mi, že mi řekne, že už si pro něj jede, a slib nedodržela. A že ty její modely byly někdy fakt šílený a šedý melír, co si v koupelně každý ráno kulmovala, byl fakt děsnej.
Všechny tyhle věci (a ještě tisíc dalších) se ve mně nahromadily letos na konci zimy, a já se bála, že už je mámě nikdy nepřipomenu. Že je máma nemocná, vím. Že se svojí nemocí bojuje a snaží se normálně žít, jsem si zvykla. Nebrala jsem to jako nic neobvyklého. Někoho bolí nohy, jiného břicho, někdo má migrény.

A pak mi volal táta. Že je máma na kaši, na kapačkách v nemocnici a že jí rozhodně nemám volat. Dostala jsem strach. Strach o mámu. Takový, co se vám rozlije všude a ztuhne v žilách. A protože nebylo minuty, kdy bych na mojí mámu nemyslela, ještě jsem tenhle stav prohlubovala prohlížením fotek. Přemýšlela jsem, co všechno jsem jí ještě neřekla a myslela na nejhorší. Co když už jí to nikdy neřeknu? Co když přijde o to, jak kluci rostou, jak se brácha konečně ožení (jednou určitě!), jak bude mít chata novou střechu (za dva měsíce to vypukne!) a jak já budu bez ní úplně v háji. Co já si bez mámy počnu? Komu budu radit, co si má oblíknout, aby nevypadala na šedesát? Kdo bude vyvařovat na Vánoce ryby na tisíc různých způsobů a kupovat ty tuny nesmyslných a krásných dárků? Kdo bude na Velikonoce péct berana pořád dokola, dokud se mu dokonale nevyklopí? A kdo mi bude radit? Ačkoli jsem nikdy o máminy rady nestála, teď bych si nechala poradit i s tím, co si mám dát k snídani. 

Nejeli jsme na hory. Muž hlídal děti (nikdo jiný tu najednou prostě nebyl) a já jezdila za mámou. Mačkala jí ruce, čichala tu její vůni a zase jsem jí říkala, jak děsně vypadá. Smály jsme se tomu. Úlevou. Nikdy mi nepřipadala zranitelnější. Moje máma, co mě schová do náruče, má ještě větší prsa než já, najednou byla malou holkou a já se o ni mohla starat tak, jak se starávala ona o mě. Pohádku pustit nechtěla. Tak jsem si jí pak odvezla domů a uvařila jí králíka. Mámě se dělaly boule za ušima a pak usnula. A já věděla, že větší strach už nikdy nechci zažít. Nechci už nikdy vědět, jaké to je se bát o mámu. A už vůbec nechci vědět, jaké to je, bát se o děti. Tohle si prostě zakazuju!