Jak jsem tikala

Když na ženskou přijde doba hnízdění, je to průšvih. Průšvih v případě, že ji to přepadne nepřipravenou (protože neví, že by to přijít mohlo a fakt to nečeká), horší průšvih, když to přepadne nepřipraveného jejího partnera. Já byla vdaná asi rok a přišlo to. Průšvih. Do týhle doby jsem si fakt myslela, že kecy o tikajících biologických hodinách jsou nesmysl. Nejsou. Vždycky jsem věděla, že děti chci. Že chci předat stejný pocit bezpečí domova a podpory tak, jako jsem ho měla já, jak jsme ho doma sdíleli a jak nás naši ubezpečovali o tom, že ať uděláme cokoli, budou těmi, kdo nás podrží. Platilo to i v případě, kdy brácha odešel z vejšky a udělal ten svůj životní kotrmelec, který ho fakt poučil a posunul dál. Takže tohle teplo domova jsem byla odhodlaná předat, jen jsem ještě nevěděla kdy a komu.

Ten zvuk se objevil někdy na začátku roku 2009 a já jsem pro jistotu začala hledat rozptýlení v práci. Pak otěhotněla moje kamarádka a já to obrečela. Vysadit antikoncepci jsem měla zakázáno a potajmu bych to nikdy neudělala. Tohle tikání jsem totiž slyšela jenom já. Můj muž ne. Pak jsem obrečela potrat kamarádky kamarádky, co měla už tři zdravé děti a na čtvrté se prostě necítila.

A pak to přišlo. Pravděpodobně se musela stát změna v matematicko-fyzikálních tabulkách, nebo se karoserie autobusu vychýlila z osy předpokládané dráhy a já byla bez prášků. Rozhodla jsem se vyhnout všem článkům o plánovaném rodičovství a jít na to selským rozumem. Vzpomněla jsem si na základní školu, paní učitelku Rampouchovou, rodinnou výchovu a nechráněný sex. Do téhle chvíle jsem myslela jen na druhy antikoncepce. Tak jsem nejdřív dostala zánět močového měchýře, pak odjel muž na služební cestu a teprve pak jsem to nedostala. A protože jsem se bála, že by to bylo moc štěstí najednou, rozhodla jsem se pro jistotu si neudělat těhotenský test a čekat (Takhle jsem to udělala i v druhém případě plánovaného rodičovství. Prostě jsem poznala že jsem v tom. Nevoněla mi Honzova s láskou uvařená večeře a furt se mi chtělo spát.). A pak jsem v sobě našla kus odvahy a počůrala to. A nic! Fakt. Jedna čárka. Tak jsem se rozhodla znovu čekat. Ale jenom dva dny a celou noc držela čůrání, abych ho měla dost silný a plný těch správných hormonů. Tak to psali na tom obale. A byly tam dvě! Dvě ty magický čárky, se kterými zmizelo to tikání a rozhostil se klid, mír a tak trochu panika...

Že nechceme mít jedináčka jsme věděli od začátku. Avšak teprve po roce a půl života ve třech jsem si vůbec dovedla představit, že by nás mohlo být ještě víc. A tak jsme znovu čekali na ten správný okamžik. A protože náš život má občas rysy pravoúhlého trojúhelníku a různé jiné matematické zákonitosti, řekli jsme si na jeden Nový rok, že by to teda šlo. No a já za devět měsíců znova šplhala U

Apolináře do schodů a strašně moc se klepala, protože jsem už věděla, co mě čeká a že už to chci mít za sebou. A držet v náručí naše miminko.

Jenže vím, že to ve všech případech není tak jednoduchý. My máme prostě štěstí. Pokaždé, když slyším ty martíria, kterými si mnohé páry v našem okolí projdou, než se stanou rodiči, je mi až trapně. Trapně z toho, že to bylo tak jednoduché, i když plánované, tak přirozeně plánované. Pokaždé, když se o svých dětech bavím s kamarádkou, která je již šest let "snažilkou", je mi trapně. A ona mi pokaždé říká, že děti jsou dar. A že člověk prostě nemůže mít všechno. No jasně, jenže já mám i nadváhu!?

Jak jsem dospěla

Mám ráda Vánoce. To není fráze, to je fakt. Miluju ty kýče všude kolem, vůni jehličí, nesnáším františky, podle mě smrdí. Vánoce pro mě vždycky byly vyjímečné. Pamatuju si na tu nejistotu, se kterou jsem v první třídě naslouchala starším spolužákům, kteří tvrdili, že ježíšek neexistuje. Pamatuju si na svoje první kupování dárků. Pamatuju si poslední Vánoce doma, ty první společné  s Honzou, první Vánoce s Adamem, první Vánoce v novém bytě, první s Máťou, a taky si pamatuju moje první dospělé Vánoce. Docela dobře si je pamatuju. Bylo mi sedmnáct. Nevím, jak moje tělo přišlo na to, že už jsem jako dozrála, že mám na to nárok. Ale najednou tu nebylo to známé svědění v břiše. Znáte ten pocit? Jak se od rána nemůžete vyspat, i v šesnácti sníte poslední okýnko adventního kalendáře, od rána nasáváte vánoční atmosféru u pohádek, balíte dárky a očima posouváte hodiny, aby už bylo aspoň pět a máma šla smažit řízky? Tak tohle jsem v těch sedmnácti najednou neměla. Prostě to bylo pryč. Byl to naprosto obyčejný den a já si myslela, že jsem divná. Celý den jsem se pozorovala a uklidňovala se, že "to" určitě přijde. Nepřišlo. Seděla jsem u večeře dost zklamaná a záviděla bráchovi, že to svědění kolem břicha má a že se nemůže pořádně najíst a že popohání tátu, kterej to vždycky děsně moc natahoval a schválně si přidával. Mamka ho obvykle krotila a štědrovečerní večeři končila slovy, že se přeci může dojíst po tom. A najednou mi bylo tátovo zdržování jedno. S chutí jsem si nandala další řízek a kydla si ještě trochu bramborovýho salátu.  Celé mi to bylo fuk a kouzlo Vánoc pro mě zmizelo. Zdálo se, že jsem porozuměla těm "dospělým" řečem, že je to vlastně den jako každý jiný a najednou jsem pochopila i to, že se mnozí seberou a jedou na svátky někam do teplých krajin. Do téhle chvíle byla pro mě představa vánočních svátků mimo domov naprosto nepředstavitelná a hlavně nepochopitelná. A docela dobře si pamatuju, jak takhle dospěl brácha. Ty Vánoce byly těmi, které byly moje poslední doma. Celej den byl děsně zpruzenej a u večeře si dal nášup. Vzala jsem ho za ruku a řekla mu, že se mi to stalo taky. Nejdřív se cukal, že jako neví, o čem to vlastně mluvím a nakonec přiznal, že je dost zklamanej, že to svědění kolem břicha nepřišlo.

Teď mám, a to je celkem logický, jinej level Vánoc. Totiž ty dětský rozzářený oči, dopisy pro Ježíška schovaný ve skříni a dárky narvaný mezi trikama. A já těm klukům tak závidím! Že ještě nejsou dospělý, že mají to svědění kolem břicha, protože tuší kouzlo. A ono to kouzlo opravdu bude....No řekněte, kdo si na Štědrý večer nepřipadá tak trochu jako v pohádce?????

Jak jsme si pořídili auto

V dnešní době je auto třeba. O tom snad žádná. Vozíte nákupy, děti, kočárky, kamarádky, dárky, víno, mlíko a hlavně teda si sama sobě vozíte zadek. Auto je potřeba pro logistické přesuny celé rodiny a taky se dost hodí, když potřebujete rychle někam udat děti a pak od nich rychle zmizet. Na to je auto přímo geniální záležitost! A nám to naše, první společné, dosloužilo. Né že by teda přestalo úplně jezdit, ale už to nebylo, co bývalo. Občas vynechával blinkr, na několika místech (a již několikrtát) byl prasknutej vejfuk a baterka si fakt dělala co chtěla, takže jsem se během týdne naučila dost dobře startovat na kabely a dost často jsem okolo naší stříbrné krásky běhala v podpatkách a otvírala haubnu jednou rukou. Prostě byl čas ji dát někomu jinému, kdo ji ještě využije. Já se v tom bála vozit děti, ačkoli oproti našemu modrému nafťáku měla Toyota dost velkou výhodu - byla v benzínu a tak jsem již na křižovatce měla v autě příjemných dvaadvacet za každého počasí. Podali jsme teda inzerát: Prodáme  stříbrnou Toyotu, je zrezlá, ale jezdí. Abych řekla pravdu, dost jsem doufala, že ji nikdo chtít nebude. To bylo v pondělí. Ve čtvrtek byla pryč. Adam to obrečel. Mates fňukal, že chce jezdit stříbrným autem do školky a ne modrým. Zůstalo nám jen jedno auto a my si říkali, že to zvládneme a dost jsme uvažovali nad tím, zda druhé auto opravdu  potřebujeme. Ušetříme nejen naši kapsu, ale především životní prostředí, že! No, co vám budu povídat, vydrželi jsme to přesně dva dny, než jsme zjistili, že logistika dětí je prostě děsná, my líný (respektive já dost pohodlná), modrý auto vevnitř dost špinavý a tatínkovy nervy málo odolný. Abyste tomu totiž dobře rozuměli, tatínek je na auta. Takže sedl k internetu a vybral mi (zase) modrý auto. Malý, ale modrý. I s klukama jsme se tam jeli podívat. Jenže! Hned vedle toho modrýho auta stálo ještě jedno - zlatý! S vyhřívanýma sedačkama a centrálem! Abyste tomu totiž rozuměli, moje švagrová tvrdí(je starší a má vždycky pravdu)

, že pro holčičky je vyhřívaná sedačka nutnou výbavou a bez ní se auto prostě neobejde. Vzali jsme ho. Zlatý malý auto nakopalo tomu modrýmu bez centrálu a vyhřívanejch sedaček jednoduše zadek a levej blatník. Za dva dny jsme si pro NI jeli. Pojmenovala jsem ji totiž Krasomila. Jenže ty peripetie! Ráno jel Honza na evidenčku, ovšem zaspal, takže přijel zpátky domů s číslem 189 - což je tak na dvě hodiny. Takže pojedeme pro auto a mezi tím ta fronta jako opadne a on pak přijde akorát. Nasedli jsme do modrýho a jeli ranní Radlickou. V autobazaru jsem za volant modrýho auta sedla já, Honza za Krasomilu a že jedeme natankovat. Přijedeme k benzínce, já poslušně vypla motor, čekám až natankujeme, zaplatíme, Honza nasedl, odjíždí, já otočím klíčkem a stojím. Troubím na Honzu. Honza jede. Znovu troubím. Honza se dívá do zpětného zrcátka. Takže: nasedne do nově zakoupenýho auta, jede zpátky do bazaru, zda by nám půjčili startovací zařízení, kterým před chvílí nakopli Krasomilu. Přijel i s pánem. Společně tlačíme modrý auto z dosahu stojanů, kdyby náhodou škrtla jiskra. Auto chytá. Já jedu raději domů, Honza se vrací zpět na evidenčku, aby si vzal nový lístek, protože na řadě je aktuálně 192. S modrým autem dva dny nejezdíme, protože nejde nastartovat. Takže máme zase jedno auto a zjišťujeme, že se to prostě nedá. Druhý auto už neprodáváme, je ho škoda. A navíc je to tatínkův oblíbený Japonec. Modrý auto nám ještě zůstane. Ale já jsem povýšila! Místo ve stříbrným autě teď jezdím ve zlatým a ještě si k tomu hřeju zadek!

Jak jsem hlídala děti

Znáte to - dětská hřiště. V našem případě pražská dětská hřiště. Moje utrpení sedět minimálně dvě hodiny u pískoviště a hlídat děti. Proto se tam zásadně nevydávám sama, ale s někým, s kým můžu pokecat. Takže v úvahu připadají sousedi anebo kamarádi, protože nerada jsem na hřišti sama a ještě víc nerada se tam seznamuju. Ale tomu se člověk taky nevyhne, když se tam od května do října potkává se stejnými tvářemi a řeší bitku o lopatky s jedněmi a těmi samými maminkami a jejich ratolestmi. Takže už jsem taky navázala několik hřišťových přátelství, ale nijak hlubokých. U písku to začalo a pískem to zase končí. A tak si libuju pokaždý, když přijedeme na chalupu a kluci mají písek hned u domu. Nemusím nikam! Žádné balení dostatečného množství STEJNÝCH lopatek, hrabiček a báboviček ve tvaru lodiček, mašinek, žabiček, dinosaurů a posledním hitem je zmrzlinový kornoutek. V žádném případě nesmím zapomenout na Máťuv bagr a taky dva kyblíky.

To bych se musela vracet! Protože někdy si jedno či druhé dítě usmyslí, že si vybrané bábovičky ponese samo, a to přichází v úvahu pouze v kyblíku. Na mou epes robes skládací tašku mi hází bobek. A já nevím, ve které fázi cesty na hřiště, si tohle vymyslí. Takže musím být připravená. Taky se vyhnu dělání svačinky, kterou stejně sní cizí dítě, protože jsem neudělala nic tak zajímavého, jako má ta holčička vedle, ačkoli má úplně stejně namazaný rohlík se šunkou, jako my, ale ona má prostě lepší. Taky mi nedojde pití a já si můžu lebedit na vypolstrované židli a netlačit se na jedné dřevěné lavici s třema dalšíma matkama. Všechny tyhle věci bych nemusela na chalupě dělat, kdyby si představenstvo obce nevymyslelo, že udělají obec krásnější a když už tam vyrůstá čím dál víc dětí, tak pro děti zajímavější. Takže nám na návsi zabudovali posilovací stroje, natáhli lanovku, dvě nové houpačky, ačkoli ty staré, co tam byly z doby ještě když jsem byla dítě já, byly naprosto funkční, natřeli skluzavku a koupili velkou trampolínu. Ano, trampolínu. A přestože babička a děda, kteří s námi chalupu sdílejí a své vnuky milují a koupí jim všechno to, co mají na návsi taky, včetně té trampolíny, kluci se nejspíš řídí heslem Co je v domě, není pro mě, a na malou skluzavku, jednu houpačku a malou trampolínu prdí a chtějí na to větší hřiště, co je na návsi. Říkáte si... to není město, to je v pohodě, jenže není. Náves je totiž cca dvě stě metrů od baráku po silnici, kde jezdí v jednom kuse traktory a kombajny a pak přes silnici, kde toho jezdí dvakrát tolik. Ano, tak frekventovaná vesnice to je. Takže se musím z té polstrované židle zvednout, vzít aspoň pití, a dojít tam s nima. J e n o m ž e (!) je tam nemůžu nechat samotný, p r o t o ž e  za prvý: Mates je ještě malej. Většinou nejmenší účastník na hřišti, tudíž mu od těch starších hrozí nebezpečí šikany. P r o t o ž e  za druhý: kolem návsi vede ta silnice a kdyby to dítě chtělo jít domů, tak nemůže, protože přes cestu samo nesmí a taky se bojí. P r o t o ž e  za třetí: je tam vaše matka. Takže se návštěva návsi řídí nepsanými pravidly, která jsou: nejdřív v jedenáct, protože do oběda zbývá jen hodina, takže vás bimbání na kostele vysvobodí a hlavně teda probudí. Další nepsané pravidlo je nejdřív v šest. Protože v sedm otvírá hospoda hned vedle, kde si dáte pivo, můžete sedět na zahrádce a přitom krásně hlídat děti (průšvih nastává v období prázdnin, páč hospoda má otevřeno jen v pátek a v sobotu). Další pravidlo je: pokud se na hřišti vyskytuje Jarda, Vašek a Franta a jsou na trampolíně, naše děti na trampolínu nesmí, z čehož jsou hnedka otrávení, lanovka i horolezecká stěna je nuda, takže jdeme domů. K mému potěšení. Takže si vždycky hodně přeju, aby Jarda, Franta a Vašek neměli zaracha a já si mohla v klidu sednout na tu polstrovanou židli a vypít si kafe. A pak se to taky řídí pravidlem, že když se seká tráva, na náves se taky nechodí. Protože kluci pomáhají. Takže máme každý víkend parádně posekáno a navíc to kouskujeme. Chvilku dopoledne, pak odpoledne, abychom se nepředřeli a neunavili sekačku. Průšvih je, když naši přijedou dřív a táta to vezme jedním tahem a na nás už nic nezbyde.

Tuhle jsem tam seděla, četla zprávy v telefonu nebo si psala s holkama? a najednou bylo podezřelý ticho. Tak zvednu hlavu a kluci nikde. Respektive nikdo nikde. Zdrhli. Nasedli na kola a byli fuč. Nasadila jsem tempo běžím za dětmi a chytla je až u sadu. Chytrý jsou. Vzali to po jediný únikový cestě, kam se traktor ani auto nevejde. A pak že se děti musí hlídat jenom ve městě. Ba ne, i na vesnici už se děti hlídají na hřišti. Jenže jsem zatím jediná, kdo je tam hlídá. 

Jak jsem ho nechtěla

Pokaždé, když čtu román, jde o lásku jako trám. Hlavní hrdinové nespí, nejí, dnem i nocí blouzní a nemohou  na svou osudovou, trámem praštěnou lásku zapomenout ani...ani nikdy. Já když jsem potkala toho "pravého", nestalo se vůbec nic. Žádné zvonění svatebních zvonů v uších, ani rána palicí, ani nic. Jen jsme si podali ruce. Pevně, opravdově, ale nic víc, než podání ruky v tom nebylo. A nechtěla jsem ho ani po tom, co jsme strávili společnou první noc, hráli karty do čtyř do rána a

smáli se. Ani po tom, co jsme přivítali Nový rok a dali si vážně báječnou a takovou tu - nezapomenutelnou pusu. A vlastně ani po tom, co mi bylo důrazně vysvětleno, že jestli tady chce někdo dělat krávu, tak ať táhne. Vážně, takhle nevybíravý slovník jeho kamarádi mají. Teď to jsou i moji kamarádi a já děkuji za to, že duch zvítězil nad hmotou a já ho nakonec teda chtěla, i když mě vlastně zajímal daleko víc sex a to, jak dobře vypadám já na jeho mašině, než on sám. 

Jenže jak člověk stárne, nebo co, začíná si uvědomovat charakterové vlastnosti toho druhého, začíná srovnávat a zjistí (díky za ty dary!), že to vlastně není tak zlý a že tohle by vážně mohl být kluk do té nepohody, o kterém tak často mluví máma. To je další kapitola. Jak můžete nechtít chlapa, kterýho vám schválí rodiče? O kterým řeknou, že je laťka nasazená hodně vysoko? Nemůžete nechtít. Prostě ho musíte mít! Takže jsem (a to jsem fakt nedělala žádný rozbor, to přišlo samo) zjistila, že tohodle chlapa nemůžu nechtít, protože mi ho všichni závidí a protože (a to je asi dost důležitý) ho mám ráda. Fakt. Normálně jsem se do něj zamilovala. Takže žádná lovestory, nespavost a praštění trámem, ale postupný, plíživý zjištění, že TOHLE je láska a ten opravdový. Jak se to pozná, se mě, prosím, neptejte. Dodnes nevím, jak. Zásadní ovšem je, že jsem ho nakonec chtěla, chtěla si ho dokonce vzít a ještě později jsem s ním chtěla mít děti. To, že jsem to všechno chtěla dřív než on, možná nasvědčuje faktu, že mě taky ze začátku nechtěl. A vidíte? Dnes mě má, někdy bych řekla, i dost.

Takže až příště potkáte chlapa a podáte mu ruku, může to být klidně ten opravdový, osudový a báječný chlap, kterého vy vlastně vůbec nebudete chtít, stejně jako on vás a nakonec s ním budete chtít mít úplně všechno. Ale jestli jste duše romantická, své lovestory se nevzdávejte, třeba fakt přijde. Třeba aspoň ve snu :-)

Jak jsem se bála o mámu

Podle mě jsou v životě věci, které bereme prostě jako fakt. Jsou tu, vždycky tu byly a není pochyb o tom, že tu i budou. O matkách to platí pětinásobně. Obvykle tu prostě jsou od doby, co si pamatujeme, a když si to nepamatujeme, rády nám to připomenou.

Moje máma mi nezapomene připomenout, jak nám šila stejný šaty, pletla svetry a čepice a jak jsem byla děsně hodný a rozumný dítě, který nechalo své rodiče o víkendu vyspat a jako zábava mu stačila dlouhá noční košile a nový růžový holinky. Byla jsem Popelkou na plese a tehdy nedostatkový kus holinek s obrázkem sehnala prateta.

Já jí zase nikdy nezapomenu připomenout, že než se narodil brácha, slíbila mi, že mi řekne, že už si pro něj jede, a slib nedodržela. A že ty její modely byly někdy fakt šílený a šedý melír, co si v koupelně každý ráno kulmovala, byl fakt děsnej.
Všechny tyhle věci (a ještě tisíc dalších) se ve mně nahromadily letos na konci zimy, a já se bála, že už je mámě nikdy nepřipomenu. Že je máma nemocná, vím. Že se svojí nemocí bojuje a snaží se normálně žít, jsem si zvykla. Nebrala jsem to jako nic neobvyklého. Někoho bolí nohy, jiného břicho, někdo má migrény.

A pak mi volal táta. Že je máma na kaši, na kapačkách v nemocnici a že jí rozhodně nemám volat. Dostala jsem strach. Strach o mámu. Takový, co se vám rozlije všude a ztuhne v žilách. A protože nebylo minuty, kdy bych na mojí mámu nemyslela, ještě jsem tenhle stav prohlubovala prohlížením fotek. Přemýšlela jsem, co všechno jsem jí ještě neřekla a myslela na nejhorší. Co když už jí to nikdy neřeknu? Co když přijde o to, jak kluci rostou, jak se brácha konečně ožení (jednou určitě!), jak bude mít chata novou střechu (za dva měsíce to vypukne!) a jak já budu bez ní úplně v háji. Co já si bez mámy počnu? Komu budu radit, co si má oblíknout, aby nevypadala na šedesát? Kdo bude vyvařovat na Vánoce ryby na tisíc různých způsobů a kupovat ty tuny nesmyslných a krásných dárků? Kdo bude na Velikonoce péct berana pořád dokola, dokud se mu dokonale nevyklopí? A kdo mi bude radit? Ačkoli jsem nikdy o máminy rady nestála, teď bych si nechala poradit i s tím, co si mám dát k snídani. 

Nejeli jsme na hory. Muž hlídal děti (nikdo jiný tu najednou prostě nebyl) a já jezdila za mámou. Mačkala jí ruce, čichala tu její vůni a zase jsem jí říkala, jak děsně vypadá. Smály jsme se tomu. Úlevou. Nikdy mi nepřipadala zranitelnější. Moje máma, co mě schová do náruče, má ještě větší prsa než já, najednou byla malou holkou a já se o ni mohla starat tak, jak se starávala ona o mě. Pohádku pustit nechtěla. Tak jsem si jí pak odvezla domů a uvařila jí králíka. Mámě se dělaly boule za ušima a pak usnula. A já věděla, že větší strach už nikdy nechci zažít. Nechci už nikdy vědět, jaké to je se bát o mámu. A už vůbec nechci vědět, jaké to je, bát se o děti. Tohle si prostě zakazuju!

Ráno ti sluší

Hnědooká dívka se probudila do jarního dne. Protáhla se jako kočka, stejně tak protáhla i oči do úzkých štěrbin - jen škrábnout. Vstávat se jí nechtělo, byla příliš rozlámaná na to, aby vyskočila jako ta osoba, co ležela vedle ní. Prosila ještě o pět minut. Při tom sladkém odpočítávání času si představovala dnešní den, první pohled do zrcadla. Vždy si sama sebe přestavuje daleko hezčí, než doopravdy je. Možná je to tím, že má ráda dokonalost, proto svůj obraz po ránu raději zapomíná. Teď si jistě myslíte, že je namyšlená, ale zdání klame. Ona jenom tak vypadá.

Posadila se na posteli. Kaštanové vlasy si rozpustile nechala spadnout na záda, když zdvihla ruce vysoko nad hlavu. Hlavou jí proběhl sen, který se jí v noci zdál. Byl o maturitě. Tahle zkouška se neodvratně blížila a ona začínala být nervózní. V diáři odpočítávala den po dni, v sešitě škrtala co již umí. Moc toho nebylo. Měla ve zvyku vše nechávat na poslední chvíli, až když jí teče do bot. Tohle uměla skvěle. Nic obtížného udělat včas, nepříjemnosti odkládat a řešit je teprve v té chvíli, kdy na to má náladu, což nebývalo často. Neoblíbená témata maturitních otázek přeskakovala, nechávala založené na konci desek, aby se nesnadno vyndavala.

"Ráno ti sluší,"prohodil mužský hlas na opačné straně pokoje, který patřil té osobě, co ráno tak čile vstala z postele. Dívka se na něj mile usmála. Zbožňovala tyhle chvíle plné něhy, kdy jí vyznával lásku netradičním způsobem. Proto to po něm často požadovala. Nemusela slyšet frázové věty, ty otřepané spojené výrazy, ale měla ráda pochvaly, neobyčejná oslovení, hýčkání jí samotné. Dala přednost sprše před snídaní. Horké kapičky vody jí stékaly po pružném těle - tohle by vydržela hodiny. Jen tak stát a poslouchat šumění vody, na nic nemyslet. Zabalila se  do bílého županu a přešla bosky přes chodbu do kuchyně. Linoleum jí lehce studilo do chodidel, koberec krásně hřál. Z šálku na stole stoupala pára, čaj voněl po jahodách. Další vůně, kterou zbožňuje po melounovém mýdlu! Klidně si opařila jazyk, když došlo na jahodový čaj, tak moc jí chutnal. Cítila, jak jí teplo proudí až do konečků prstů.

Slunce ji pošimralo na pihovatém nose, tam ji také políbil Petr na rozloučenou. Odcházel do práce, byl to proti ní už dospělý muž. Vydělával, staral se sám o sebe, občas i o ni, k rodičům na venkov jezdil jen zřídka. Tady v Praze se naučil žít. S batohem na zádech vypadal jako studentík sotva prvního ročníku vysoké školy. Ještě ji objal. Pevný stisk ji ujistil, že se více než dva dny neuvidí, neuslyší. S rukama v kapsách a botaskách odešel z malého bytu.

"Tobě to dneska nějak sluší," pochválila ji spolužačka. Pro dívku nastal obyčejný den, den studentky. V béžových kalhotách s bílým proužkem a červeném svetru jí to vážně slušelo. I ona to tušila. Pečlivě nanesený make-up, vlasy stažené do uzlu. Táta by na ní v téhle chvíli byl určitě pyšný. Ostatně, většinu vlastností zdědila po něm, po nenápadném černovlasém muži. Skvěle si spolu rozuměli. Měli rádi stejnou hudbu, otec ji k tomu od mala vedl, oba nejedli bramborové placky, dokonce i alergii a plné rty zdědila po něm.

A tak se procházela po škole s úsměvem na rtech, jiskry v očích. Domácí úkol neměla. I tady se projevila její vlastnost nechat věci na poslední chvíli. Už dva měsíce se soustředila jen na maturitní předměty a na ty, které jí mohly něco dát, nějakou radu do života by přivítala, ale těch bylo málo. Při matematice začala svačit. Byla přesvědčená, že geometrickou posloupnost již nikdy potřebovat nebude. Doháněla to, co ráno nestihla, co jí chybělo. Ráda mlsala, proto jí teď mezi bílými zuby křupala sušenka, po chvíli se rozpouštěla mléčná čokoláda. Ještě měla poslední peníze na dobrou svačinu. Nebyla náročná, ale raději nejedla, než aby si za poslední vydělané peníze nekoupila svetr. Vždyť svačinu si mohla vzít z domova, kdyby chtěla šunkový salám a rohlík z mrazáku, ale večer pospíchala za Petrem.

Obloha se chlubila svou modří, dívka nepřítomně hleděla z okna, hlavu podepřenou dlaní. Přemýšlela, určovala si úkoly, které musí dnes splnit, až přijede domů. Představovala si vůni bytu, tolik známou, tátu, mámu unavenou z práce. Konečně ji obklopí teplo domova, vypije s rodiči kávu s mlékem. U Petra se sice cítí bezpečně, ale není to její domov, alespoň prozatím. Necítí se být natolik vyspělá a silná, aby řekla rodičům sbohem, odloučila se od nich. Zvláště teď, kdy potřebuje načerpat sílu, cítit podporu a pochopení, aby byla schopna ve zkoušce dospělosti důstojně obstát. Teprve pak ji čeká život, pokud se ovšem nedostane na univerzitu. To si pak ještě prodlouží mládí, bezstarostnost, svobodu.

Zvonek určující konec hodiny ji vytrhl z představ. Znovu se protáhla jako kočka, oblékla kabát a vyrazila směrem k metru. Hovořila se spolužáky, úsměv na rtech, jiskra v oku. Byla spokojená, vyrovnaná, krásná. Vyzařovala z ní energie a vitalita. Vypadala tak optimisticky.

Jak by také ne. Psalo se jaro 2003 a mně ještě nebylo dvacet let.

Moje holky (prostě naše skupina)

Ano, přesně tak. Moje holky. Doma sice aktuálně žádné nemám, a nejsem si jistá, zda kdy budu mít, protože to vypadá, že umírající český národ s manželem nezachráníme, a v našem případě by to určitě byl třetí kluk a nejsem si úplně jistá, že jsem připravená na dalšího chlapa v naší domácnosti. Přeci jen bagrů, aut a smradu máme doma dost. Dost na tom, že to všechno musím kompenzovat vším ostatním mým růžovým vybavením, takže s příbytkem dalšího mužského bych měla růžový i povlečení, a to by už Honza nemusel přežít. Dost na tom, že mu balím hygienu do růžové toaletní tašky.

Moje holky tedy znamená, že to jsou moje kamarádky. Opravdové kamarádky, přítelkyně. Tak trochu jako má Carrie svou Samanthu, Charlottu a Mirandu, já mám Lindu, Kateřinu, Johanu, Michaelu, Madlu a Darinu. Každá z jiného těsta, každá s rozdílným přístupem k životu, ale přesto jsme si blízké a již několik let se bez sebe neobejdeme. Společně slavíme všechny svoje výhry, prohry, těhotenství, manželství i rozvody a v neposlední řadě si společně užíváme. Protože co může být úžasnějšího, než že si užijete s kamarádkama dovolenou, víkend, večer či jen pár hodin? Často je zmiňuju, tak tady je něco málo o každé z nich. Obrázek si udělejte vlastní.

Linda je moje spřízněná duše. Moje vrba, bota, pár facek, zrcadlo a ochránce. Jak hluboký máme vztah musí být jasné všem na první dobrou. Linda je totiž stoprocentní. A víc už asi netřeba dodávat. Snad jen aktuální informace: Zrovna se stěhuje a každý večer drnká se svým synem na kytaru. Ano, shodila kvůli tomu i gelový nehty! Pracuje a je ve všem dokonalá. Dělá všechno nejlíp a je dost rychlá. Zkrátka zázraky na počkání, pokud možno ihned.

Kateřina je žena s velkým Ž a taky prsama. Dost pracovně vytížená a taky jako jediná nežije úplně v Praze, nebo do 30 km od ní. To, že se tu vyskytuje tak pětkrát do měsíce je tím, že sem jezdí buzerovat lidi, aby makali a neflákali se. No a pak řeší ty sračky s těma ručníkama, praním a špatným vypisováním docházky. Je taky dost rychlá. Stihla se dost rychle vdát, pak zase rozvést a jediný, co jí po manželovi zbylo, byl neurol a to super příjmení, který si nechala. A věděla proč! Má bílýho psa a partnera, co jí občas sere, ale nosí kytky. Je perfekcionistka a dost špatná kuchařka. Letos se však s přípravou salátů zlepšila a tak jí musím pochválit. Snaží se. Doma má obrovskou knihovnu plnou kuchařek (hahahaha) a historických románů. Jo a má babičku, co jí je děsně moc podobná. Ráda řídí a nahlas a ráda se směje. Jo! A známe se od třinácti.

Johana je naše Charlotta. Dokonalá žena v domácnosti, s dokonalou postavou, dokonale upravenými vlasy a bílou zástěrou. V dokonale padnoucích holinkách stojí u plotny a rozčiluje se na svoje dva syny. Za zády jí stojí její malá dcera a po vzoru svých bratrů dělá, že matku neslyší. Johana je prostě máma především. Má jich z nás nejvíce, nejstarší už chodí dávno do školy, prostřední tam půjde a třetí je ta vysněná holčička, která je tak trochu ublemcaná a co do nátury si nezadá se svými staršími bratry. Johana se stará o statek za Prahou, kde mají: dva psy, slepice, kuřata, opravdu hooooodně kytek, a teď aktuálně přibyla koza. Teda dvě kozy. Přesněji koza a kozel. Johana je od střední stále stejná, citlivá, cílevědomá a puntičkářská. A skvělá. Momentálně zase studuje. Víc dětí už mít prý nebude, a tak navíc dře ve fitku a pak to chodí prodávat v upnutých tričkách s náma baculkama "na taneček". Jo a miluje rejži. Nutno ještě podotknouti, že si vlasy kulmou žehlí a svou domácnost sdílí nejen s manželem, ale taky matkou, která jí občas (logicky) leze na nervy.

Michaela je svým způsobem tajemná. Víme o ní vlastně všechno a na druhou stranu vůbec nic. Kateřině odsvědčila tu rychlou svatbu s mužem suprového příjmení a sdílela s ní po čtyři roky obchodní akademie jednu lavici. Je ochotná kamkoli přijet a z tahu nás vozí domů. Ona totiž nepije. Respektive nemusí pít. Říká, že na ty její prášky na nohy a hlavu se to nehodí. A přitom bere ten prášek jenom jeden!? Kulturně nás vzdělává. Vždycky zařídí lístky na koncert  či divadlo. Stará se o svou starou a nemocnou babičku a černýho psa. Rovněž žije v baráku se svou matkou (z čehož možná bere ten prášek?!) a má romantický vztah na dálku, který si dost pěstuje. A má stejně velkou nohu jako já. Jednou nám všem do hromadné konverzace napsala větu, která ji úplně přesně vystihuje: "Moc toho nenamluvím ani nenapíšu, ale žiju s vámi každý příběh".

Madla je mladší sestra Lindy, takže jí znám prakticky od čtyř let. Je hubená. Sice žádný prsa, ale taky žádnej zadek ani špeky. Má dost proříznutou pusu a pihy na nose. Momentálně si koupila byt a hodlá ho rekonstruovat. Pracuje  v autě někde mezi Prahou a Bratislavou. Když se náhodou podaří ji zastihnout v práci, vaří tam fakt dobrý kafe a když jsem tam za ní byla naposledy, napočítala jsem ve vedlejším kanclu 21 chlapů! Ale všechno je to prý nepoužitelný :-( Má všude známé a taky pokaždý krásný botičky. Kam ta na ně chodí?

Darina je náš anděl strážný. Doslova. Kam nechodí slunce, chodí Darča. Žije sama, v čerstvě zrekonstruovaném bytě, kde má zahradu větší než obytnou plochu a o tu se jí stará naše Johana (páč ta s tím má zkušenosti). Jelikož je narozená ve stejném znamení jako já, máme stejný pohled na svět a tak si občas neodpustíme poznámku směrem k domácím mazlíčkům (máme na ně obě dost velkou alergickou reakci) či jiným věcem, kterým prostě jako štírky nerozumíme. Je posedlá úklidem. Spodní prádlo má srovnané dle střihu, trika podle barev a vytírá čtyřikrát týdně. Ale to je tím povoláním. Asi bude muset chodit k nám. Často. Darina se, stejně jako já, ráda válí u moře. Takže po sezóně pravidelně vyráží tam, kde jsou třicítky ve stínu a svalnatý personál. Znám jí od jejích čtrnácti let. Takže taky dost dlouho.

A skóre je tedy následující: tři ku čtyřem (matky vs. nematky, má psa  vs. nemá psa), dvě ku pěti (vdané vs. svobodné, nesere je chlap vs. sere nás chlap, bydlí s matkou vs. bydlí bez matky), a všechny si nedovedeme představit, že bychom neměly s kým vyrazit na kafe, na večeři, prodloužený víkend, na Říp, na hory, na houby, na vodu, do kina, na nákupy a na taneček. Máme bláznivé přátelství. Máme krásné přátelství. Máme to nejbáječnější zázemí, jaké může na bázi přátelství existovat!
A i když nemá jedna zrovna svoje období a nechce se s námi bavit, protože ji prostě sereme, počkáme na ni. Protože nám za to rozhodně stojí. Bez jedné to totiž celé ztrácí smysl.

Stoprocentně Linda

Nejsem typem člověka, který by měl hodně přátel. Mám jich opravdu jen několik (dají se celkem dobře spočítat), ale za to vím, že se na ně mohu v lecčem spolehnout. Mohu se stoprocentně spolehnout na to, že kdykoli zavolám Kateřině, dostanu hned sprdnuto, že jsem se dlouho neozvala. Mohu se stoprocentně spolehnout na to, že Michaela mi vždycky řekne, že jsem zase přibrala, Johana mě bude chápat a Linda se mě téměř vždycky zastane. Když mám ovšem v jejích očích pravdu. Neznám totiž upřímnějšího člověka než je Linda. Neznám totiž lepšího přítele než je Linda. Nemám totiž lepšího přítele než je Linda. Linda je moje přítelkyně. Opravdová. Opravdu. 

Víte, jak máte někdy pocit, že někoho znáte celý život? Tak já ten pocit nemám, tohle já stoprocentně vím. Známe se od první třídy. Koho by napadlo, že přátelství na život a na smrt vzniká v první třídě v lavici? Kolik je takových kamarádství, přátelství? Když pominu naše pubertální léta a léto, kdy mi Linda dělala do kluka, on se neuměl rozhodnout, a tak jsme spolu pro jistotu dva měsíce nemluvily, nikdy mě neopustila. Ani když jsem byla sama, smutná a fakt k nesnesení, byla tu. Byla první, komu jsem řekla, že jsem "to" dostala, že jsem "to" dělala, a že jsem "to" nedostala. Byla první, kdo mi třásl rukou, když se ze mě stala vdaná paní a první, komu jsem volala z porodního sálu, že má ode mě k narozeninám ještě jeden dárek. Je první, komu volám, když je mi smutno. Je první, komu volám, když mě sere chlap. Je první, kdo mě pošle do háje. Je první, kdo mi z toho háje stoprocentně bude pomáhat. Jestli je někdo stoprocentně stoprocentní, je to Linda. 

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme ve třinácti jezdili do Prahy. Tehdy jsme objevily Florenc, Mekáč a Bílou labuť. To, že existuje Václavák, Kůň a Můstek jsme zjistily až o dva roky později. Cesta do onoho centra trvala skoro třičtvrtě hodiny a my si ji krátily tím, že jsme klukům koukaly na boty a dělaly oči jen na ty, co je měli Nike nebo Adidas a zásadně bílé barvy. Nebo jak jsme v devítce místo tělocviku chodily na dřevák a pro jistotu vyhulily celou krabku (koupenou ovšem na půl), aby nám rodiče žádný cigára v bundě nenašli. Nebo jak jsem držela ty její vlasy do pasu, aby se mohla v Plzni nad kanálem pořádně vyzvracet po tom, co jsme protančily a prozpívaly noc. Nebo jak byla děsně, ale fakt děsně tlustá, když byla těhotná. Na triku nosila hrocha a tvrdila, že je z ní teď taky tlustokožec a že bude rodit do vany, vlastně se v té vaně bude pro jistotu zdržovat již od sedmého měsíce těhotenství, protože voda nadnáší a ona tak bude moct všechno a nebude tak děsně nemožná, jako kdyby byla na suchu. Tenkrát by se jí hodil bazének ve tvaru hrušky a ještě ke všemu na kolečkách. Stoprocentně. A stoprocentně nikdy nezapomenu na to, jak jsme spolu brečely. Nad každou kravinou i tehdy, když se jí po operaci zmenšilo prso o jedno číslo a čekaly jsme ty šílený výsledky. Tak tohle je Linda. Stoprocentní Linda. Moje Linda. Moje stoprocentní přítelkyně Linda.

Jak jsem si prodloužila dovolenou

Na letišti byl fakt šrumec. Nestíhalo. Všude spousta cizinců a kufry. Nedaly jsme si ani poslední chorvatskou cigaretu, že to uděláme až pak. Po vytisknutí palubní letenky. Koukala jsem všude okolo a vykašlala se na self-checking. Stejně nevěděly jak na to... A tak jsem si šla palubku vytisknout jako poslední. A ouha! Systém neměl sedadlo. Hlasitě jsem se zasmála a poprosila asistující Chorvatku o pomoc. Řekla jen "Aaaaha" a poslala nás k přepážce číslo šesnáct. Linda už dopředu hlásila, že do tý Prahy prostě musí. Musí někde sehnat tu vyšitou košili. Madla otočila oči vsloup a Michaela šla raději kouřit. Blonďatá Chorvatka s rudou rtěnkou a brýlemi někam fakt dlouho volala. Několikrát. Jelikož neuměla anglicky, neustále jsme jí na prstech ukazovaly čtyřku. To pro případ, že by neuměla počítat a neviděla, kolik z nás má v rukou pasy. No a fakt to tak bylo. Over-booked. Já se nedostanu do letadla. Hluboce a od srdce jsem se zasmála, podívala se Kateřininým směrem a ta pohodila hlavou. A pak prohlásila: "Spíš ale dole, nahoře už nevytírám!" A tak jsem políbila ostatní holky na šťastnou cestu, protože za necelých čtyřicet minut už to letělo a ony měly před sebou pasovku, a znovu se nalodila ke Kateřině do auta. A odtud jsem volala přepravci. Opravdu, místo není. Ale není ani zítra!!!!!! Tak to už se o mě pokoušely mrákoty. To bude zase keců! Tohle nemůže nikdo nikdy pochopit! A tak jsem sbírala odvahu, abych zavolala Honzovi a tu milou novinu mu sdělila. Dva dny navíc! Kdybych to plánovala, nevymyslím to líp! Navíc mě hřálo u srdce těch 500 Euro odškodnění. Volala jsem nejdřív Honzu, ovšem nedostupný. Máma mi to nezvedala a táta se ozval po desátém tůtnutí. Hlídá Matese při odpoledním spánku. Klasika. Honza do telefonu dělal jen "Hm, hm, hm, hmmmmm" a pak mi to položil. Dlouhou hodinu jsem čekala na rozuzlení toho, kdo kdy a jak bude hlídat kluky. Já ale rozhodně ne! Já jsem u moře! Do úterý! Jupíjajej!

Letní dámská jízda

To je tak, když máte nějakou tradici. Třeba, že na každý Štědrý den nejíte, na své narozeniny nevaříte, anebo když jezdíte s kamarádkami užít volna a víkendu. Loni jsme se přesunuly do Zlína. Kdo pamatuje léto 2015, uzná, že nedalo zas takovou práci, trefit slunný a teplý víkend. U Kateřiny jsme se pekly od středy do neděle v jednom kuse, až nás od toho bazénu museli seškrabovat. Vypily jsme několik desítek litrů vína, prosecca a aperolu, abychom to proložily tu a tam vodou z bazénu (to jak jsme tam už padaly). Jíst jsme odmítaly s tím, že je to víkend hubnoucí a vše co vypotíme, se rozhodně počítá (nebo spíš odečítá?).

Letos jsme tuhle tradici povýšily. O vile v Chorvatsku naší milé přítelkyně, kde jsem strávila svou vlastní a bezdětnou dovolenou, jsem se už zmínila. A právě do téhle vily jsme se přesunuly. Všechny. Tedy skoro. Johana povolení nedostala a Darina trávila léto v Riu na Lipně. Linda, Madla, Michaela a vlastně ani já, jsme povolení nepotřebovaly. Já měla volno vyjednáno již v červnu a máma mi to fakt slíbila. Můj skvělý muž mě ráno políbil na rozloučenou, poplácal po zadku a řekl něco o pití. Já nazula nové střevíčky a na balkóně v kraťasech klepala kosu. Kouřila jsem u toho samozřejmě! Těšila jsem se, jak za sebou nechám těch odporných dvacet stupňů, všechny starosti o špinavé, čisté, vyžehlené i nevyžehlené prádlo, vaření, čůrání, kákání, logistiku dětí a pěkně příkrmím zlatavé opálení. Taky jsem se těšila na holky a tu skvělou party, která bude. Bude obsahovat nic, nic, slunce, střik, opalovací krém, trochu moře, dost vlastní šťávy, nejvíc ale prosecca v závěsu s aperolem a vévodit tomu všemu bude nikotin. 

Madla mě vyzvedla v půl desátý přesně. Michaela již trůnila na předním sedadle a nadšeně tleskala. Linda nastoupila ještě o půl Prahy později a neměla comp. Prý ho stihla ráno roztřískat....Takže měla kabelku o velikosti -přesně na dvě a půl kafe a prohlásila, že všechno ostatní důležitý máme jistě my. 

Na letišti jsme byly s předstihem a tak jsme řešily potřeby. Potřeba dát si kafe. Potřeba dát si kafe. Potřeba dát si cigaretu. Potřeba dát si kafe. Potřeba dojít si na záchod. Potřeba dát si kafe. A pak se několikrát opakovala ta nutnost toho záchodu. Na chlapce u odbavování zavazadel jsme se dost usmívaly, poprosily ho o společná sedadla, řekly mu jak moooc je úžasný (pěknej byl) a vydaly se směr gate A5. Navoněly jsme se každá v jiném dutty-free a rozhodly se jít až mezi posledními. Muffiny v příručním zavazadle prošly. Uf!

Ve Splitu čekala totálně černá Kateřina. Telefonovala samozřejmě. Měla úplně nejvíc svítící overálek bez ramínek růžové barvy, velké brýle a na hlavě něco, co bychom mohli nazývat drdůlkem. Měsíc u moře se na ní podepsal minimálně pětikilovou ztrátou, takže neměla zadek, ale prsa dmoucí. Naložila nás do čtyřkolky, odvezla vykoupit místní obchoďák od prosecca a aperolu a pak nás vykopla u bazénu. Před naším příjezdem nezahálela a tak bylo všechno dokonalé. Dokonale uklizeno, dokonale ustláno, dokonale předvařeno a než jsme se stihly převléknout do plavek, byl i dokonale nalitý ten spritz. A tak jsme dokonale oslavily náš přílet, proložily to jedním salátkem a deseti cigaretama. Systematicky a dle postavení slunce jsme si nasměrovaly lehátka a zahájily dokonalé nic. Nic během dalších dvou hodin ovšem znamenalo dvě sklenice spritzu a další cigaretky. Pak jsme se připojily na WiFi a dokonale informovaly všechny okolo, že si vážně užíváme dokonalé dovolené.

Pátek byl pracovní. Vzhledem k tomu, že se mě tato část dne netýkala, užívala jsem si ji v proutěném lehátku s knihou v ruce. Neznamená to ovšem, že bych četla, to se totiž nedalo. Protože: Michaela řešila něco s firemními právníky. Úplně jsem to nepochopila, ale říkala cosi o Helence Vondráčkový. Madla neměla vydrhnutý jedno auto a šéfovi evidentně chybělo kafe. SMS si odráželi půl dne. Linda neměla košili. Respektive měla, ale tu špatnou. Se špatně vyšitým jménem. Takže uvažovala, že se dá v pondělí na kariéru švadleny a bude si to všechno dělat sama. Nejlépe. Linda totiž dělá všechno nejlépe. Kateřina řešila zaměstnanecké spory ohledně využívání ručníků a županů. Jedna jich používá moc, druhá málo a ani jedna to nechce prát. Zlatý čůrání a kakání! Ve tři hodiny odpoledne se to uklidnilo a znovu jsme zahájily společný program ničeho. Ovšem po včerejším dost rychlém startu a ještě rychlejším finiši jsme kávu a meloun prokládaly jen lehkým vinným střikem. Sluneční brýle byly teda dost žádoucí. Okolo páté jsme se odvážily vytáhnout z vily paty. Podívat se na pláž a možná se vykoupat. Od toho posledního jsme ale okamžitě upustily, jen co jsme si smočily kotníky. Ta voda byla odporně ledová!!!! Takže jsme si udělaly fotku u moře a zase si to štrádovaly zpátky k bazénku a uvelebily se na lehátkách. 

No, co vám budu povídat, vydržely jsme to takhle až do neděle. Se zavřenýma očima, vystaveny slunečním paprskům, jsme probraly skoro všechno. Od nových bytů, jejich zařizování, vinylových podlah, matrací, čepování piva, obsahu motoru služebního auta, přes nové vůně, kabelky, vlasy, chlupy, řasy, děti, manžely, milence, tchyně, jsme se dostaly až k nehtům, soudům, umělým oplodněním, žlučníkům a bylinkovým čajům.

Bohužel v neděli v poledne jsme se musely sbalit a Kateřina nás vezla zpátky na letiště. Cestou jsme si přísahaly, že se sem příští rok vrátíme znova a na dýl. Nové a lepší. Rozhodně ale hubenější!!! A bohužel taky starší.

Jak jsem měla dovolenou

Dovolená znamená, že vám to někdo, něco dovolí. Dovolí vám cokoli vy chcete. Pro mě má dovolená několik podob. Mateřskou dovolenou mám již několik let. Dovolila jsem si být doma. Doma s dětmi. Když ale děti vstávají v půl šestý, není to dovolená, ale galeje. Dovolená je pak pro mě také dovolená mého skvělého muže, kdy si užíváme společného všeho, bez dětí i s nimi. Pro mě je ale úplně nejvíc dovolená se vyspat, nic nedělat (ideálně snad ani nejíst) a být někde u moře a nasávat tu slanou sluneční energii. 

To všechno se mi letos splnilo! Po společném přemístění naší rodiny do Itálie a zase zpátky a báječném manželském víkendu v Třeboni, jsem se shodou náhod ocitla ve Splitu na letišti. Máma se nabídla, že si chce s klukama užít prázdniny na chalupě a já že mám odjet. Tak jsem rozhodila sítě, zmapovala polohu všech kamarádek a zjistila, že je volné místo někde u Jadranu... Dostala jsem pokyny, koupila letenku a v žabkách a zavazadlem do pěti kilo vzlétla směr republika Hrvatska ;-)

Přivítal mě mořský vzduch, vedro a Kateřina na letišti. Vilu mají pronajatou na celou sezónu. Paráda! Už v půl čtvrtý odpoledne jsem si válela šunky u bazénu a hodlala se usmažit.

Celý týden jsem pak jen tupě zírala do blba, četla si, poslouchala hudbu, nalívala si prosecco, aperol, víno, colu, rum, bezinkovou šťávu, Jamnici, ořechovici, višňovici, cider, pivo a cinzano. Prokládala to melounem, rybou, pleskavicí, kozím sýrem, prosuitem, vykouřila snad kartón cigaret, vymazala jsem dva krémy na opalování, jeden po opalování, vypotila denně minimálně dva litry. A báječně si tu "jen mojí" dovolenou užívala. Kateřina se mě třetí den mého pobytu zeptala, kdy už konečně začnu mluvit. A já neměla potřebu! To ticho jsem milovala! Být sama s vlastníma myšlenkama se mi naposledy povedlo minulý týden ve čtvrt na čtyři ráno, kdy Honza děsně chrápal, pak přestal a já nemohla další dvě hodiny usnout.

Ale bylo mi smutno. Ačkoli bylo okolo mě spousta lidí a v podstatě jsem nebyla sama, tajně jsem si prohlížela fotky kluků, někdy i celých šest let zpátky a manželovi psala denně. Chyběli mi. Moji kluci mi chyběli. A to je dobře. Ovšem...rozhodně jsem si šunky u moře neválela naposledy!

Jak jsem se stala fotbalovou matkou

Co mě, asi tak, mohlo jiného čekat? S třema chlapama doma? Jedině krkání, prdění, auta, bagry, trenky, smrad a fotbal. Hokej mi nevadí. Ale fotbal je na mě moc pomalej a fotbalisti moc velký primadony. Tímto se omlouvám mému skvělému bratrovi, Prasečí nožičce. Ten primadona není. Jenom poloviční.

Dost dlouho jsme totiž odolávali. Adámek chodil a žadonil dobrýho půl roku. A my při představě tréninků třikrát týdně a veškerých volných víkendů místo na chalupě, na fotbale, pořád a pořád hledali nějaké to proč ne. Ale na jaře jsme nějak vyměkli. Doslova. Poslala jsem Honzu na první trénink a já absolvovala dva zbylé. Byl totiž konec června. Jo, dost jsme to vychytali :D

Jenže přišlo září, čas všeho, tedy i fotbalu, a já nedokázala tomu blonďatýmu rarachovi říct, že na to prdíme. Neprděli jsme. Poctivě chodíme na tréninky i s tím malým rarachem. Adam má jiskry v očích a do fotbalu se zamiloval. Jenže, co chudák já? Hodinu a půl sedím na lavičce před hřištěm a koukám na dvacet šestiletejch kluků, jak se midlí o míč, dělají dřepy, trénují kličky, otočky a řvou ten jejich pokřik. A při tom sezení, se samozřejmě dám do řeči s jinejma fotbalovejma matkama. Co je na tom pozitivní, ty zkušený fotbalový matky, se mezi sebou dost znaj a taky se vyznaj. Znaj prostředí, zvyklosti, plány, ale hlavně, hlavně mají informace a taky (a to je dost důležitý) ty dva kluky. Minimálně. Takže vás dost chápou. Zkušený fotbalový matky žijou na hřišti. Prakticky. I s těma dětma. Pokud má trénink jeden kluk, oni ho doprovází s tím druhým a naopak. Jezdí na turnaje, stojí u zábradlí a děsně to prožívají. Ale jinak to jsou úplně normální holky. Do role zkušený fotbalový matky se pravděpodobně dostanu příští rok, neboť Mates projevil také touhu stát se fotbalistou. Navíc to vypadá, že bude levák, takže dost vážený zboží. Zatím jsem ovšem ve fázi fotbalový matky začátečnice. Takže sbírám informace a pokouším se, pokud možno, z těch tréninků jezdit aspoň na půl hodiny na nákup. Mates teda řve, že nakoupit nechce, ale uplácím ho žvejkačkou.

Před čtrnácti dny přišel první turnaj. Naše dítě kope velký prd, ale prý jde především o to, aby si zahráli. Takže jsme vyřešili logistický problémy ohledně chalupy, holiče a jinejch, prý oproti fotbalu, nepodstatnejch věcí a Adam jel. S Honzou. Na sobotu jsme vstávali v hříšnou hodinu a ještě když se dělala pára od pusy, kluci razili někam na Spořilov. Já s Máťou jela tu druhou trasu, teda chalupu, holiče a že se sejdeme po obědě. Okolo osmý mi Honza poslal první fotku Adámka v dresu a já plakala. Ano, jsem plačka. Jsem fotbalová matka plačka. Nemůžu jít na zápas a vidět ho na vlastní oči. Neviděla bych ho na vlastní oči. Celý bych ho proslzela štěstím. Adam dal gól. Plakala jsem. Přijel na krku s medailí a děsně se culil. Plakala jsem. Pak mi Honza pustil video, plakala jsem. Vybalovala jsem smradlavý věci a plakala jsem. Jo, vyměkla jsem. Je ze mě fotbalová matka, co to děsně, s pláčem a pýchou prožívá. Ovšem! Mám u toho růžový triko!!!!