Jak jsem tikala

Když na ženskou přijde doba hnízdění, je to průšvih. Průšvih v případě, že ji to přepadne nepřipravenou (protože neví, že by to přijít mohlo a fakt to nečeká), horší průšvih, když to přepadne nepřipraveného jejího partnera. Já byla vdaná asi rok a přišlo to. Průšvih. Do týhle doby jsem si fakt myslela, že kecy o tikajících biologických hodinách jsou nesmysl. Nejsou. Vždycky jsem věděla, že děti chci. Že chci předat stejný pocit bezpečí domova a podpory tak, jako jsem ho měla já, jak jsme ho doma sdíleli a jak nás naši ubezpečovali o tom, že ať uděláme cokoli, budou těmi, kdo nás podrží. Platilo to i v případě, kdy brácha odešel z vejšky a udělal ten svůj životní kotrmelec, který ho fakt poučil a posunul dál. Takže tohle teplo domova jsem byla odhodlaná předat, jen jsem ještě nevěděla kdy a komu.

Ten zvuk se objevil někdy na začátku roku 2009 a já jsem pro jistotu začala hledat rozptýlení v práci. Pak otěhotněla moje kamarádka a já to obrečela. Vysadit antikoncepci jsem měla zakázáno a potajmu bych to nikdy neudělala. Tohle tikání jsem totiž slyšela jenom já. Můj muž ne. Pak jsem obrečela potrat kamarádky kamarádky, co měla už tři zdravé děti a na čtvrté se prostě necítila.

A pak to přišlo. Pravděpodobně se musela stát změna v matematicko-fyzikálních tabulkách, nebo se karoserie autobusu vychýlila z osy předpokládané dráhy a já byla bez prášků. Rozhodla jsem se vyhnout všem článkům o plánovaném rodičovství a jít na to selským rozumem. Vzpomněla jsem si na základní školu, paní učitelku Rampouchovou, rodinnou výchovu a nechráněný sex. Do téhle chvíle jsem myslela jen na druhy antikoncepce. Tak jsem nejdřív dostala zánět močového měchýře, pak odjel muž na služební cestu a teprve pak jsem to nedostala. A protože jsem se bála, že by to bylo moc štěstí najednou, rozhodla jsem se pro jistotu si neudělat těhotenský test a čekat (Takhle jsem to udělala i v druhém případě plánovaného rodičovství. Prostě jsem poznala že jsem v tom. Nevoněla mi Honzova s láskou uvařená večeře a furt se mi chtělo spát.). A pak jsem v sobě našla kus odvahy a počůrala to. A nic! Fakt. Jedna čárka. Tak jsem se rozhodla znovu čekat. Ale jenom dva dny a celou noc držela čůrání, abych ho měla dost silný a plný těch správných hormonů. Tak to psali na tom obale. A byly tam dvě! Dvě ty magický čárky, se kterými zmizelo to tikání a rozhostil se klid, mír a tak trochu panika...

Že nechceme mít jedináčka jsme věděli od začátku. Avšak teprve po roce a půl života ve třech jsem si vůbec dovedla představit, že by nás mohlo být ještě víc. A tak jsme znovu čekali na ten správný okamžik. A protože náš život má občas rysy pravoúhlého trojúhelníku a různé jiné matematické zákonitosti, řekli jsme si na jeden Nový rok, že by to teda šlo. No a já za devět měsíců znova šplhala U

Apolináře do schodů a strašně moc se klepala, protože jsem už věděla, co mě čeká a že už to chci mít za sebou. A držet v náručí naše miminko.

Jenže vím, že to ve všech případech není tak jednoduchý. My máme prostě štěstí. Pokaždé, když slyším ty martíria, kterými si mnohé páry v našem okolí projdou, než se stanou rodiči, je mi až trapně. Trapně z toho, že to bylo tak jednoduché, i když plánované, tak přirozeně plánované. Pokaždé, když se o svých dětech bavím s kamarádkou, která je již šest let "snažilkou", je mi trapně. A ona mi pokaždé říká, že děti jsou dar. A že člověk prostě nemůže mít všechno. No jasně, jenže já mám i nadváhu!?

Jak jsem dospěla

Mám ráda Vánoce. To není fráze, to je fakt. Miluju ty kýče všude kolem, vůni jehličí, nesnáším františky, podle mě smrdí. Vánoce pro mě vždycky byly vyjímečné. Pamatuju si na tu nejistotu, se kterou jsem v první třídě naslouchala starším spolužákům, kteří tvrdili, že ježíšek neexistuje. Pamatuju si na svoje první kupování dárků. Pamatuju si poslední Vánoce doma, ty první společné  s Honzou, první Vánoce s Adamem, první Vánoce v novém bytě, první s Máťou, a taky si pamatuju moje první dospělé Vánoce. Docela dobře si je pamatuju. Bylo mi sedmnáct. Nevím, jak moje tělo přišlo na to, že už jsem jako dozrála, že mám na to nárok. Ale najednou tu nebylo to známé svědění v břiše. Znáte ten pocit? Jak se od rána nemůžete vyspat, i v šesnácti sníte poslední okýnko adventního kalendáře, od rána nasáváte vánoční atmosféru u pohádek, balíte dárky a očima posouváte hodiny, aby už bylo aspoň pět a máma šla smažit řízky? Tak tohle jsem v těch sedmnácti najednou neměla. Prostě to bylo pryč. Byl to naprosto obyčejný den a já si myslela, že jsem divná. Celý den jsem se pozorovala a uklidňovala se, že "to" určitě přijde. Nepřišlo. Seděla jsem u večeře dost zklamaná a záviděla bráchovi, že to svědění kolem břicha má a že se nemůže pořádně najíst a že popohání tátu, kterej to vždycky děsně moc natahoval a schválně si přidával. Mamka ho obvykle krotila a štědrovečerní večeři končila slovy, že se přeci může dojíst po tom. A najednou mi bylo tátovo zdržování jedno. S chutí jsem si nandala další řízek a kydla si ještě trochu bramborovýho salátu.  Celé mi to bylo fuk a kouzlo Vánoc pro mě zmizelo. Zdálo se, že jsem porozuměla těm "dospělým" řečem, že je to vlastně den jako každý jiný a najednou jsem pochopila i to, že se mnozí seberou a jedou na svátky někam do teplých krajin. Do téhle chvíle byla pro mě představa vánočních svátků mimo domov naprosto nepředstavitelná a hlavně nepochopitelná. A docela dobře si pamatuju, jak takhle dospěl brácha. Ty Vánoce byly těmi, které byly moje poslední doma. Celej den byl děsně zpruzenej a u večeře si dal nášup. Vzala jsem ho za ruku a řekla mu, že se mi to stalo taky. Nejdřív se cukal, že jako neví, o čem to vlastně mluvím a nakonec přiznal, že je dost zklamanej, že to svědění kolem břicha nepřišlo.

Teď mám, a to je celkem logický, jinej level Vánoc. Totiž ty dětský rozzářený oči, dopisy pro Ježíška schovaný ve skříni a dárky narvaný mezi trikama. A já těm klukům tak závidím! Že ještě nejsou dospělý, že mají to svědění kolem břicha, protože tuší kouzlo. A ono to kouzlo opravdu bude....No řekněte, kdo si na Štědrý večer nepřipadá tak trochu jako v pohádce?????

Jak jsme si pořídili auto

V dnešní době je auto třeba. O tom snad žádná. Vozíte nákupy, děti, kočárky, kamarádky, dárky, víno, mlíko a hlavně teda si sama sobě vozíte zadek. Auto je potřeba pro logistické přesuny celé rodiny a taky se dost hodí, když potřebujete rychle někam udat děti a pak od nich rychle zmizet. Na to je auto přímo geniální záležitost! A nám to naše, první společné, dosloužilo. Né že by teda přestalo úplně jezdit, ale už to nebylo, co bývalo. Občas vynechával blinkr, na několika místech (a již několikrtát) byl prasknutej vejfuk a baterka si fakt dělala co chtěla, takže jsem se během týdne naučila dost dobře startovat na kabely a dost často jsem okolo naší stříbrné krásky běhala v podpatkách a otvírala haubnu jednou rukou. Prostě byl čas ji dát někomu jinému, kdo ji ještě využije. Já se v tom bála vozit děti, ačkoli oproti našemu modrému nafťáku měla Toyota dost velkou výhodu - byla v benzínu a tak jsem již na křižovatce měla v autě příjemných dvaadvacet za každého počasí. Podali jsme teda inzerát: Prodáme  stříbrnou Toyotu, je zrezlá, ale jezdí. Abych řekla pravdu, dost jsem doufala, že ji nikdo chtít nebude. To bylo v pondělí. Ve čtvrtek byla pryč. Adam to obrečel. Mates fňukal, že chce jezdit stříbrným autem do školky a ne modrým. Zůstalo nám jen jedno auto a my si říkali, že to zvládneme a dost jsme uvažovali nad tím, zda druhé auto opravdu  potřebujeme. Ušetříme nejen naši kapsu, ale především životní prostředí, že! No, co vám budu povídat, vydrželi jsme to přesně dva dny, než jsme zjistili, že logistika dětí je prostě děsná, my líný (respektive já dost pohodlná), modrý auto vevnitř dost špinavý a tatínkovy nervy málo odolný. Abyste tomu totiž dobře rozuměli, tatínek je na auta. Takže sedl k internetu a vybral mi (zase) modrý auto. Malý, ale modrý. I s klukama jsme se tam jeli podívat. Jenže! Hned vedle toho modrýho auta stálo ještě jedno - zlatý! S vyhřívanýma sedačkama a centrálem! Abyste tomu totiž rozuměli, moje švagrová tvrdí(je starší a má vždycky pravdu)

, že pro holčičky je vyhřívaná sedačka nutnou výbavou a bez ní se auto prostě neobejde. Vzali jsme ho. Zlatý malý auto nakopalo tomu modrýmu bez centrálu a vyhřívanejch sedaček jednoduše zadek a levej blatník. Za dva dny jsme si pro NI jeli. Pojmenovala jsem ji totiž Krasomila. Jenže ty peripetie! Ráno jel Honza na evidenčku, ovšem zaspal, takže přijel zpátky domů s číslem 189 - což je tak na dvě hodiny. Takže pojedeme pro auto a mezi tím ta fronta jako opadne a on pak přijde akorát. Nasedli jsme do modrýho a jeli ranní Radlickou. V autobazaru jsem za volant modrýho auta sedla já, Honza za Krasomilu a že jedeme natankovat. Přijedeme k benzínce, já poslušně vypla motor, čekám až natankujeme, zaplatíme, Honza nasedl, odjíždí, já otočím klíčkem a stojím. Troubím na Honzu. Honza jede. Znovu troubím. Honza se dívá do zpětného zrcátka. Takže: nasedne do nově zakoupenýho auta, jede zpátky do bazaru, zda by nám půjčili startovací zařízení, kterým před chvílí nakopli Krasomilu. Přijel i s pánem. Společně tlačíme modrý auto z dosahu stojanů, kdyby náhodou škrtla jiskra. Auto chytá. Já jedu raději domů, Honza se vrací zpět na evidenčku, aby si vzal nový lístek, protože na řadě je aktuálně 192. S modrým autem dva dny nejezdíme, protože nejde nastartovat. Takže máme zase jedno auto a zjišťujeme, že se to prostě nedá. Druhý auto už neprodáváme, je ho škoda. A navíc je to tatínkův oblíbený Japonec. Modrý auto nám ještě zůstane. Ale já jsem povýšila! Místo ve stříbrným autě teď jezdím ve zlatým a ještě si k tomu hřeju zadek!