Na letišti byl fakt šrumec. Nestíhalo. Všude spousta cizinců a kufry. Nedaly jsme si ani poslední chorvatskou cigaretu, že to uděláme až pak. Po vytisknutí palubní letenky. Koukala jsem všude okolo a vykašlala se na self-checking. Stejně nevěděly jak na to... A tak jsem si šla palubku vytisknout jako poslední. A ouha! Systém neměl sedadlo. Hlasitě jsem se zasmála a poprosila asistující Chorvatku o pomoc. Řekla jen "Aaaaha" a poslala nás k přepážce číslo šesnáct. Linda už dopředu hlásila, že do tý Prahy prostě musí. Musí někde sehnat tu vyšitou košili. Madla otočila oči vsloup a Michaela šla raději kouřit. Blonďatá Chorvatka s rudou rtěnkou a brýlemi někam fakt dlouho volala. Několikrát. Jelikož neuměla anglicky, neustále jsme jí na prstech ukazovaly čtyřku. To pro případ, že by neuměla počítat a neviděla, kolik z nás má v rukou pasy. No a fakt to tak bylo. Over-booked. Já se nedostanu do letadla. Hluboce a od srdce jsem se zasmála, podívala se Kateřininým směrem a ta pohodila hlavou. A pak prohlásila: "Spíš ale dole, nahoře už nevytírám!" A tak jsem políbila ostatní holky na šťastnou cestu, protože za necelých čtyřicet minut už to letělo a ony měly před sebou pasovku, a znovu se nalodila ke Kateřině do auta. A odtud jsem volala přepravci. Opravdu, místo není. Ale není ani zítra!!!!!! Tak to už se o mě pokoušely mrákoty. To bude zase keců! Tohle nemůže nikdo nikdy pochopit! A tak jsem sbírala odvahu, abych zavolala Honzovi a tu milou novinu mu sdělila. Dva dny navíc! Kdybych to plánovala, nevymyslím to líp! Navíc mě hřálo u srdce těch 500 Euro odškodnění. Volala jsem nejdřív Honzu, ovšem nedostupný. Máma mi to nezvedala a táta se ozval po desátém tůtnutí. Hlídá Matese při odpoledním spánku. Klasika. Honza do telefonu dělal jen "Hm, hm, hm, hmmmmm" a pak mi to položil. Dlouhou hodinu jsem čekala na rozuzlení toho, kdo kdy a jak bude hlídat kluky. Já ale rozhodně ne! Já jsem u moře! Do úterý! Jupíjajej!
Žádné komentáře:
Okomentovat