Stoprocentně Linda

Nejsem typem člověka, který by měl hodně přátel. Mám jich opravdu jen několik (dají se celkem dobře spočítat), ale za to vím, že se na ně mohu v lecčem spolehnout. Mohu se stoprocentně spolehnout na to, že kdykoli zavolám Kateřině, dostanu hned sprdnuto, že jsem se dlouho neozvala. Mohu se stoprocentně spolehnout na to, že Michaela mi vždycky řekne, že jsem zase přibrala, Johana mě bude chápat a Linda se mě téměř vždycky zastane. Když mám ovšem v jejích očích pravdu. Neznám totiž upřímnějšího člověka než je Linda. Neznám totiž lepšího přítele než je Linda. Nemám totiž lepšího přítele než je Linda. Linda je moje přítelkyně. Opravdová. Opravdu. 

Víte, jak máte někdy pocit, že někoho znáte celý život? Tak já ten pocit nemám, tohle já stoprocentně vím. Známe se od první třídy. Koho by napadlo, že přátelství na život a na smrt vzniká v první třídě v lavici? Kolik je takových kamarádství, přátelství? Když pominu naše pubertální léta a léto, kdy mi Linda dělala do kluka, on se neuměl rozhodnout, a tak jsme spolu pro jistotu dva měsíce nemluvily, nikdy mě neopustila. Ani když jsem byla sama, smutná a fakt k nesnesení, byla tu. Byla první, komu jsem řekla, že jsem "to" dostala, že jsem "to" dělala, a že jsem "to" nedostala. Byla první, kdo mi třásl rukou, když se ze mě stala vdaná paní a první, komu jsem volala z porodního sálu, že má ode mě k narozeninám ještě jeden dárek. Je první, komu volám, když je mi smutno. Je první, komu volám, když mě sere chlap. Je první, kdo mě pošle do háje. Je první, kdo mi z toho háje stoprocentně bude pomáhat. Jestli je někdo stoprocentně stoprocentní, je to Linda. 

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme ve třinácti jezdili do Prahy. Tehdy jsme objevily Florenc, Mekáč a Bílou labuť. To, že existuje Václavák, Kůň a Můstek jsme zjistily až o dva roky později. Cesta do onoho centra trvala skoro třičtvrtě hodiny a my si ji krátily tím, že jsme klukům koukaly na boty a dělaly oči jen na ty, co je měli Nike nebo Adidas a zásadně bílé barvy. Nebo jak jsme v devítce místo tělocviku chodily na dřevák a pro jistotu vyhulily celou krabku (koupenou ovšem na půl), aby nám rodiče žádný cigára v bundě nenašli. Nebo jak jsem držela ty její vlasy do pasu, aby se mohla v Plzni nad kanálem pořádně vyzvracet po tom, co jsme protančily a prozpívaly noc. Nebo jak byla děsně, ale fakt děsně tlustá, když byla těhotná. Na triku nosila hrocha a tvrdila, že je z ní teď taky tlustokožec a že bude rodit do vany, vlastně se v té vaně bude pro jistotu zdržovat již od sedmého měsíce těhotenství, protože voda nadnáší a ona tak bude moct všechno a nebude tak děsně nemožná, jako kdyby byla na suchu. Tenkrát by se jí hodil bazének ve tvaru hrušky a ještě ke všemu na kolečkách. Stoprocentně. A stoprocentně nikdy nezapomenu na to, jak jsme spolu brečely. Nad každou kravinou i tehdy, když se jí po operaci zmenšilo prso o jedno číslo a čekaly jsme ty šílený výsledky. Tak tohle je Linda. Stoprocentní Linda. Moje Linda. Moje stoprocentní přítelkyně Linda.