Co mě, asi tak, mohlo jiného čekat? S třema chlapama doma? Jedině krkání, prdění, auta, bagry, trenky, smrad a fotbal. Hokej mi nevadí. Ale fotbal je na mě moc pomalej a fotbalisti moc velký primadony. Tímto se omlouvám mému skvělému bratrovi, Prasečí nožičce. Ten primadona není. Jenom poloviční.
Dost dlouho jsme totiž odolávali. Adámek chodil a žadonil dobrýho půl roku. A my při představě tréninků třikrát týdně a veškerých volných víkendů místo na chalupě, na fotbale, pořád a pořád hledali nějaké to proč ne. Ale na jaře jsme nějak vyměkli. Doslova. Poslala jsem Honzu na první trénink a já absolvovala dva zbylé. Byl totiž konec června. Jo, dost jsme to vychytali :D
Jenže přišlo září, čas všeho, tedy i fotbalu, a já nedokázala tomu blonďatýmu rarachovi říct, že na to prdíme. Neprděli jsme. Poctivě chodíme na tréninky i s tím malým rarachem. Adam má jiskry v očích a do fotbalu se zamiloval. Jenže, co chudák já? Hodinu a půl sedím na lavičce před hřištěm a koukám na dvacet šestiletejch kluků, jak se midlí o míč, dělají dřepy, trénují kličky, otočky a řvou ten jejich pokřik. A při tom sezení, se samozřejmě dám do řeči s jinejma fotbalovejma matkama. Co je na tom pozitivní, ty zkušený fotbalový matky, se mezi sebou dost znaj a taky se vyznaj. Znaj prostředí, zvyklosti, plány, ale hlavně, hlavně mají informace a taky (a to je dost důležitý) ty dva kluky. Minimálně. Takže vás dost chápou. Zkušený fotbalový matky žijou na hřišti. Prakticky. I s těma dětma. Pokud má trénink jeden kluk, oni ho doprovází s tím druhým a naopak. Jezdí na turnaje, stojí u zábradlí a děsně to prožívají. Ale jinak to jsou úplně normální holky. Do role zkušený fotbalový matky se pravděpodobně dostanu příští rok, neboť Mates projevil také touhu stát se fotbalistou. Navíc to vypadá, že bude levák, takže dost vážený zboží. Zatím jsem ovšem ve fázi fotbalový matky začátečnice. Takže sbírám informace a pokouším se, pokud možno, z těch tréninků jezdit aspoň na půl hodiny na nákup. Mates teda řve, že nakoupit nechce, ale uplácím ho žvejkačkou.
Před čtrnácti dny přišel první turnaj. Naše dítě kope velký prd, ale prý jde především o to, aby si zahráli. Takže jsme vyřešili logistický problémy ohledně chalupy, holiče a jinejch, prý oproti fotbalu, nepodstatnejch věcí a Adam jel. S Honzou. Na sobotu jsme vstávali v hříšnou hodinu a ještě když se dělala pára od pusy, kluci razili někam na Spořilov. Já s Máťou jela tu druhou trasu, teda chalupu, holiče a že se sejdeme po obědě. Okolo osmý mi Honza poslal první fotku Adámka v dresu a já plakala. Ano, jsem plačka. Jsem fotbalová matka plačka. Nemůžu jít na zápas a vidět ho na vlastní oči. Neviděla bych ho na vlastní oči. Celý bych ho proslzela štěstím. Adam dal gól. Plakala jsem. Přijel na krku s medailí a děsně se culil. Plakala jsem. Pak mi Honza pustil video, plakala jsem. Vybalovala jsem smradlavý věci a plakala jsem. Jo, vyměkla jsem. Je ze mě fotbalová matka, co to děsně, s pláčem a pýchou prožívá. Ovšem! Mám u toho růžový triko!!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat