Jak jsem byla úžasná

Ve středu bylo MDŽ. Ale jinak to byl úplně normální den. Ráno jsme vstávali, pospíchali do školky, já do práce. Ráno mi osladil můj kolega Toník čokoládovým bonbónem. Byl skvělej. Ten bonbón. Pak jsme všechny ženy na pracovišti dostaly tulipán od šéfa. Zklamal, čekaly jsme červenej karafiát. Jo! Úplně jsem vám zapomněla říct, že mám práci. Po tom, co jsem si myslela, že už doma zůstanu napořád a nikdo mě nebude chtít, protože se umím bavit jen o kašlíkách, rýmě a vyrážkách a o tom, co dobrého jsem uvařila, tak mě fakt zaměstnali a já jsem naprosto spokojená a znovu jsem se našla. A s tím souvisí i dnešní povídání. Tak nějak poměrně rychle jsme se doma dostali do pracovního režimu a fungujeme. Tři dny v týdnu hraju tu mužskou roli a domů si chodím až na večeři. A dámy, musím vám říct, je to pecka!!!! Za prvé si vůbec nevybavuju, kdy za posledních šest let podstrojoval manžel mně (asi by se pár okamžiků našlo, ale nepamatuju si je :-)), kdy bych kluky šla s radostí koupat a fakt si tu chvilku s nima užila a nebrala bych to jako povinnost a urychlovala to cákání, aby už byli konečně v posteli a taky kdy bych se těšila na pořádný obejmutí od manžela. Bohužel jsem zjistila, že mi v pracovní době chybí fyzickej kontakt a tak mám občas chuť vrhnout se na kolegy a úplně obyčejně je obejmout. Takže pak doma mačkám kluky až nemůžou dejchat a utíraj si pusu hřbetem ruky. No a pak jsem dva dny v týdnu za mámu se vším všudy - nakupování, uklízení, sprint v pořadí školka-fotbal-domů-tousty-fotbal-domů-tousty-pohádky-vana-postel a o víkendu vařím, peču, smažím a mám nohy nahoře. Je to přinejmenším příjemná změna. Každý den je jiný a nový. Nabijí mě práce, rodina, kamarádi, všechno. Dokonce mi přijde, že společně trávíme víc času - jak se scházíme už před šestou. Společně nejen snídáme, ale i večeříme a vůbec tak nějak si jsme blíž.

No a právě v tu středu, kdy jsem nadšeně Honzovi vyprávěla, že jsme dostaly v práci nejdřív bonbóny a potom ten tulipán, se můj muž plácnul do čela, že jako na to jako zapomněl, že to nikde nepsali :-D Ale já to neprožívám. Neslavíme ani Valentýna, spíš si dáme pusu pod třešní na Prvního máje. No a včera to přišlo. Honza vytáhnul z batohu narcisky a povídal, že to mám jen tak, za to, jak jsem úžasná... 

A já vám něco řeknu (spíš to hodně potichu zašeptám)... on taky!

Jak jsem tikala

Když na ženskou přijde doba hnízdění, je to průšvih. Průšvih v případě, že ji to přepadne nepřipravenou (protože neví, že by to přijít mohlo a fakt to nečeká), horší průšvih, když to přepadne nepřipraveného jejího partnera. Já byla vdaná asi rok a přišlo to. Průšvih. Do týhle doby jsem si fakt myslela, že kecy o tikajících biologických hodinách jsou nesmysl. Nejsou. Vždycky jsem věděla, že děti chci. Že chci předat stejný pocit bezpečí domova a podpory tak, jako jsem ho měla já, jak jsme ho doma sdíleli a jak nás naši ubezpečovali o tom, že ať uděláme cokoli, budou těmi, kdo nás podrží. Platilo to i v případě, kdy brácha odešel z vejšky a udělal ten svůj životní kotrmelec, který ho fakt poučil a posunul dál. Takže tohle teplo domova jsem byla odhodlaná předat, jen jsem ještě nevěděla kdy a komu.

Ten zvuk se objevil někdy na začátku roku 2009 a já jsem pro jistotu začala hledat rozptýlení v práci. Pak otěhotněla moje kamarádka a já to obrečela. Vysadit antikoncepci jsem měla zakázáno a potajmu bych to nikdy neudělala. Tohle tikání jsem totiž slyšela jenom já. Můj muž ne. Pak jsem obrečela potrat kamarádky kamarádky, co měla už tři zdravé děti a na čtvrté se prostě necítila.

A pak to přišlo. Pravděpodobně se musela stát změna v matematicko-fyzikálních tabulkách, nebo se karoserie autobusu vychýlila z osy předpokládané dráhy a já byla bez prášků. Rozhodla jsem se vyhnout všem článkům o plánovaném rodičovství a jít na to selským rozumem. Vzpomněla jsem si na základní školu, paní učitelku Rampouchovou, rodinnou výchovu a nechráněný sex. Do téhle chvíle jsem myslela jen na druhy antikoncepce. Tak jsem nejdřív dostala zánět močového měchýře, pak odjel muž na služební cestu a teprve pak jsem to nedostala. A protože jsem se bála, že by to bylo moc štěstí najednou, rozhodla jsem se pro jistotu si neudělat těhotenský test a čekat (Takhle jsem to udělala i v druhém případě plánovaného rodičovství. Prostě jsem poznala že jsem v tom. Nevoněla mi Honzova s láskou uvařená večeře a furt se mi chtělo spát.). A pak jsem v sobě našla kus odvahy a počůrala to. A nic! Fakt. Jedna čárka. Tak jsem se rozhodla znovu čekat. Ale jenom dva dny a celou noc držela čůrání, abych ho měla dost silný a plný těch správných hormonů. Tak to psali na tom obale. A byly tam dvě! Dvě ty magický čárky, se kterými zmizelo to tikání a rozhostil se klid, mír a tak trochu panika...

Že nechceme mít jedináčka jsme věděli od začátku. Avšak teprve po roce a půl života ve třech jsem si vůbec dovedla představit, že by nás mohlo být ještě víc. A tak jsme znovu čekali na ten správný okamžik. A protože náš život má občas rysy pravoúhlého trojúhelníku a různé jiné matematické zákonitosti, řekli jsme si na jeden Nový rok, že by to teda šlo. No a já za devět měsíců znova šplhala U

Apolináře do schodů a strašně moc se klepala, protože jsem už věděla, co mě čeká a že už to chci mít za sebou. A držet v náručí naše miminko.

Jenže vím, že to ve všech případech není tak jednoduchý. My máme prostě štěstí. Pokaždé, když slyším ty martíria, kterými si mnohé páry v našem okolí projdou, než se stanou rodiči, je mi až trapně. Trapně z toho, že to bylo tak jednoduché, i když plánované, tak přirozeně plánované. Pokaždé, když se o svých dětech bavím s kamarádkou, která je již šest let "snažilkou", je mi trapně. A ona mi pokaždé říká, že děti jsou dar. A že člověk prostě nemůže mít všechno. No jasně, jenže já mám i nadváhu!?

Jak jsem dospěla

Mám ráda Vánoce. To není fráze, to je fakt. Miluju ty kýče všude kolem, vůni jehličí, nesnáším františky, podle mě smrdí. Vánoce pro mě vždycky byly vyjímečné. Pamatuju si na tu nejistotu, se kterou jsem v první třídě naslouchala starším spolužákům, kteří tvrdili, že ježíšek neexistuje. Pamatuju si na svoje první kupování dárků. Pamatuju si poslední Vánoce doma, ty první společné  s Honzou, první Vánoce s Adamem, první Vánoce v novém bytě, první s Máťou, a taky si pamatuju moje první dospělé Vánoce. Docela dobře si je pamatuju. Bylo mi sedmnáct. Nevím, jak moje tělo přišlo na to, že už jsem jako dozrála, že mám na to nárok. Ale najednou tu nebylo to známé svědění v břiše. Znáte ten pocit? Jak se od rána nemůžete vyspat, i v šesnácti sníte poslední okýnko adventního kalendáře, od rána nasáváte vánoční atmosféru u pohádek, balíte dárky a očima posouváte hodiny, aby už bylo aspoň pět a máma šla smažit řízky? Tak tohle jsem v těch sedmnácti najednou neměla. Prostě to bylo pryč. Byl to naprosto obyčejný den a já si myslela, že jsem divná. Celý den jsem se pozorovala a uklidňovala se, že "to" určitě přijde. Nepřišlo. Seděla jsem u večeře dost zklamaná a záviděla bráchovi, že to svědění kolem břicha má a že se nemůže pořádně najíst a že popohání tátu, kterej to vždycky děsně moc natahoval a schválně si přidával. Mamka ho obvykle krotila a štědrovečerní večeři končila slovy, že se přeci může dojíst po tom. A najednou mi bylo tátovo zdržování jedno. S chutí jsem si nandala další řízek a kydla si ještě trochu bramborovýho salátu.  Celé mi to bylo fuk a kouzlo Vánoc pro mě zmizelo. Zdálo se, že jsem porozuměla těm "dospělým" řečem, že je to vlastně den jako každý jiný a najednou jsem pochopila i to, že se mnozí seberou a jedou na svátky někam do teplých krajin. Do téhle chvíle byla pro mě představa vánočních svátků mimo domov naprosto nepředstavitelná a hlavně nepochopitelná. A docela dobře si pamatuju, jak takhle dospěl brácha. Ty Vánoce byly těmi, které byly moje poslední doma. Celej den byl děsně zpruzenej a u večeře si dal nášup. Vzala jsem ho za ruku a řekla mu, že se mi to stalo taky. Nejdřív se cukal, že jako neví, o čem to vlastně mluvím a nakonec přiznal, že je dost zklamanej, že to svědění kolem břicha nepřišlo.

Teď mám, a to je celkem logický, jinej level Vánoc. Totiž ty dětský rozzářený oči, dopisy pro Ježíška schovaný ve skříni a dárky narvaný mezi trikama. A já těm klukům tak závidím! Že ještě nejsou dospělý, že mají to svědění kolem břicha, protože tuší kouzlo. A ono to kouzlo opravdu bude....No řekněte, kdo si na Štědrý večer nepřipadá tak trochu jako v pohádce?????

Jak jsme si pořídili auto

V dnešní době je auto třeba. O tom snad žádná. Vozíte nákupy, děti, kočárky, kamarádky, dárky, víno, mlíko a hlavně teda si sama sobě vozíte zadek. Auto je potřeba pro logistické přesuny celé rodiny a taky se dost hodí, když potřebujete rychle někam udat děti a pak od nich rychle zmizet. Na to je auto přímo geniální záležitost! A nám to naše, první společné, dosloužilo. Né že by teda přestalo úplně jezdit, ale už to nebylo, co bývalo. Občas vynechával blinkr, na několika místech (a již několikrtát) byl prasknutej vejfuk a baterka si fakt dělala co chtěla, takže jsem se během týdne naučila dost dobře startovat na kabely a dost často jsem okolo naší stříbrné krásky běhala v podpatkách a otvírala haubnu jednou rukou. Prostě byl čas ji dát někomu jinému, kdo ji ještě využije. Já se v tom bála vozit děti, ačkoli oproti našemu modrému nafťáku měla Toyota dost velkou výhodu - byla v benzínu a tak jsem již na křižovatce měla v autě příjemných dvaadvacet za každého počasí. Podali jsme teda inzerát: Prodáme  stříbrnou Toyotu, je zrezlá, ale jezdí. Abych řekla pravdu, dost jsem doufala, že ji nikdo chtít nebude. To bylo v pondělí. Ve čtvrtek byla pryč. Adam to obrečel. Mates fňukal, že chce jezdit stříbrným autem do školky a ne modrým. Zůstalo nám jen jedno auto a my si říkali, že to zvládneme a dost jsme uvažovali nad tím, zda druhé auto opravdu  potřebujeme. Ušetříme nejen naši kapsu, ale především životní prostředí, že! No, co vám budu povídat, vydrželi jsme to přesně dva dny, než jsme zjistili, že logistika dětí je prostě děsná, my líný (respektive já dost pohodlná), modrý auto vevnitř dost špinavý a tatínkovy nervy málo odolný. Abyste tomu totiž dobře rozuměli, tatínek je na auta. Takže sedl k internetu a vybral mi (zase) modrý auto. Malý, ale modrý. I s klukama jsme se tam jeli podívat. Jenže! Hned vedle toho modrýho auta stálo ještě jedno - zlatý! S vyhřívanýma sedačkama a centrálem! Abyste tomu totiž rozuměli, moje švagrová tvrdí(je starší a má vždycky pravdu)

, že pro holčičky je vyhřívaná sedačka nutnou výbavou a bez ní se auto prostě neobejde. Vzali jsme ho. Zlatý malý auto nakopalo tomu modrýmu bez centrálu a vyhřívanejch sedaček jednoduše zadek a levej blatník. Za dva dny jsme si pro NI jeli. Pojmenovala jsem ji totiž Krasomila. Jenže ty peripetie! Ráno jel Honza na evidenčku, ovšem zaspal, takže přijel zpátky domů s číslem 189 - což je tak na dvě hodiny. Takže pojedeme pro auto a mezi tím ta fronta jako opadne a on pak přijde akorát. Nasedli jsme do modrýho a jeli ranní Radlickou. V autobazaru jsem za volant modrýho auta sedla já, Honza za Krasomilu a že jedeme natankovat. Přijedeme k benzínce, já poslušně vypla motor, čekám až natankujeme, zaplatíme, Honza nasedl, odjíždí, já otočím klíčkem a stojím. Troubím na Honzu. Honza jede. Znovu troubím. Honza se dívá do zpětného zrcátka. Takže: nasedne do nově zakoupenýho auta, jede zpátky do bazaru, zda by nám půjčili startovací zařízení, kterým před chvílí nakopli Krasomilu. Přijel i s pánem. Společně tlačíme modrý auto z dosahu stojanů, kdyby náhodou škrtla jiskra. Auto chytá. Já jedu raději domů, Honza se vrací zpět na evidenčku, aby si vzal nový lístek, protože na řadě je aktuálně 192. S modrým autem dva dny nejezdíme, protože nejde nastartovat. Takže máme zase jedno auto a zjišťujeme, že se to prostě nedá. Druhý auto už neprodáváme, je ho škoda. A navíc je to tatínkův oblíbený Japonec. Modrý auto nám ještě zůstane. Ale já jsem povýšila! Místo ve stříbrným autě teď jezdím ve zlatým a ještě si k tomu hřeju zadek!

Jak jsem hlídala děti

Znáte to - dětská hřiště. V našem případě pražská dětská hřiště. Moje utrpení sedět minimálně dvě hodiny u pískoviště a hlídat děti. Proto se tam zásadně nevydávám sama, ale s někým, s kým můžu pokecat. Takže v úvahu připadají sousedi anebo kamarádi, protože nerada jsem na hřišti sama a ještě víc nerada se tam seznamuju. Ale tomu se člověk taky nevyhne, když se tam od května do října potkává se stejnými tvářemi a řeší bitku o lopatky s jedněmi a těmi samými maminkami a jejich ratolestmi. Takže už jsem taky navázala několik hřišťových přátelství, ale nijak hlubokých. U písku to začalo a pískem to zase končí. A tak si libuju pokaždý, když přijedeme na chalupu a kluci mají písek hned u domu. Nemusím nikam! Žádné balení dostatečného množství STEJNÝCH lopatek, hrabiček a báboviček ve tvaru lodiček, mašinek, žabiček, dinosaurů a posledním hitem je zmrzlinový kornoutek. V žádném případě nesmím zapomenout na Máťuv bagr a taky dva kyblíky.

To bych se musela vracet! Protože někdy si jedno či druhé dítě usmyslí, že si vybrané bábovičky ponese samo, a to přichází v úvahu pouze v kyblíku. Na mou epes robes skládací tašku mi hází bobek. A já nevím, ve které fázi cesty na hřiště, si tohle vymyslí. Takže musím být připravená. Taky se vyhnu dělání svačinky, kterou stejně sní cizí dítě, protože jsem neudělala nic tak zajímavého, jako má ta holčička vedle, ačkoli má úplně stejně namazaný rohlík se šunkou, jako my, ale ona má prostě lepší. Taky mi nedojde pití a já si můžu lebedit na vypolstrované židli a netlačit se na jedné dřevěné lavici s třema dalšíma matkama. Všechny tyhle věci bych nemusela na chalupě dělat, kdyby si představenstvo obce nevymyslelo, že udělají obec krásnější a když už tam vyrůstá čím dál víc dětí, tak pro děti zajímavější. Takže nám na návsi zabudovali posilovací stroje, natáhli lanovku, dvě nové houpačky, ačkoli ty staré, co tam byly z doby ještě když jsem byla dítě já, byly naprosto funkční, natřeli skluzavku a koupili velkou trampolínu. Ano, trampolínu. A přestože babička a děda, kteří s námi chalupu sdílejí a své vnuky milují a koupí jim všechno to, co mají na návsi taky, včetně té trampolíny, kluci se nejspíš řídí heslem Co je v domě, není pro mě, a na malou skluzavku, jednu houpačku a malou trampolínu prdí a chtějí na to větší hřiště, co je na návsi. Říkáte si... to není město, to je v pohodě, jenže není. Náves je totiž cca dvě stě metrů od baráku po silnici, kde jezdí v jednom kuse traktory a kombajny a pak přes silnici, kde toho jezdí dvakrát tolik. Ano, tak frekventovaná vesnice to je. Takže se musím z té polstrované židle zvednout, vzít aspoň pití, a dojít tam s nima. J e n o m ž e (!) je tam nemůžu nechat samotný, p r o t o ž e  za prvý: Mates je ještě malej. Většinou nejmenší účastník na hřišti, tudíž mu od těch starších hrozí nebezpečí šikany. P r o t o ž e  za druhý: kolem návsi vede ta silnice a kdyby to dítě chtělo jít domů, tak nemůže, protože přes cestu samo nesmí a taky se bojí. P r o t o ž e  za třetí: je tam vaše matka. Takže se návštěva návsi řídí nepsanými pravidly, která jsou: nejdřív v jedenáct, protože do oběda zbývá jen hodina, takže vás bimbání na kostele vysvobodí a hlavně teda probudí. Další nepsané pravidlo je nejdřív v šest. Protože v sedm otvírá hospoda hned vedle, kde si dáte pivo, můžete sedět na zahrádce a přitom krásně hlídat děti (průšvih nastává v období prázdnin, páč hospoda má otevřeno jen v pátek a v sobotu). Další pravidlo je: pokud se na hřišti vyskytuje Jarda, Vašek a Franta a jsou na trampolíně, naše děti na trampolínu nesmí, z čehož jsou hnedka otrávení, lanovka i horolezecká stěna je nuda, takže jdeme domů. K mému potěšení. Takže si vždycky hodně přeju, aby Jarda, Franta a Vašek neměli zaracha a já si mohla v klidu sednout na tu polstrovanou židli a vypít si kafe. A pak se to taky řídí pravidlem, že když se seká tráva, na náves se taky nechodí. Protože kluci pomáhají. Takže máme každý víkend parádně posekáno a navíc to kouskujeme. Chvilku dopoledne, pak odpoledne, abychom se nepředřeli a neunavili sekačku. Průšvih je, když naši přijedou dřív a táta to vezme jedním tahem a na nás už nic nezbyde.

Tuhle jsem tam seděla, četla zprávy v telefonu nebo si psala s holkama? a najednou bylo podezřelý ticho. Tak zvednu hlavu a kluci nikde. Respektive nikdo nikde. Zdrhli. Nasedli na kola a byli fuč. Nasadila jsem tempo běžím za dětmi a chytla je až u sadu. Chytrý jsou. Vzali to po jediný únikový cestě, kam se traktor ani auto nevejde. A pak že se děti musí hlídat jenom ve městě. Ba ne, i na vesnici už se děti hlídají na hřišti. Jenže jsem zatím jediná, kdo je tam hlídá. 

Jak jsem ho nechtěla

Pokaždé, když čtu román, jde o lásku jako trám. Hlavní hrdinové nespí, nejí, dnem i nocí blouzní a nemohou  na svou osudovou, trámem praštěnou lásku zapomenout ani...ani nikdy. Já když jsem potkala toho "pravého", nestalo se vůbec nic. Žádné zvonění svatebních zvonů v uších, ani rána palicí, ani nic. Jen jsme si podali ruce. Pevně, opravdově, ale nic víc, než podání ruky v tom nebylo. A nechtěla jsem ho ani po tom, co jsme strávili společnou první noc, hráli karty do čtyř do rána a

smáli se. Ani po tom, co jsme přivítali Nový rok a dali si vážně báječnou a takovou tu - nezapomenutelnou pusu. A vlastně ani po tom, co mi bylo důrazně vysvětleno, že jestli tady chce někdo dělat krávu, tak ať táhne. Vážně, takhle nevybíravý slovník jeho kamarádi mají. Teď to jsou i moji kamarádi a já děkuji za to, že duch zvítězil nad hmotou a já ho nakonec teda chtěla, i když mě vlastně zajímal daleko víc sex a to, jak dobře vypadám já na jeho mašině, než on sám. 

Jenže jak člověk stárne, nebo co, začíná si uvědomovat charakterové vlastnosti toho druhého, začíná srovnávat a zjistí (díky za ty dary!), že to vlastně není tak zlý a že tohle by vážně mohl být kluk do té nepohody, o kterém tak často mluví máma. To je další kapitola. Jak můžete nechtít chlapa, kterýho vám schválí rodiče? O kterým řeknou, že je laťka nasazená hodně vysoko? Nemůžete nechtít. Prostě ho musíte mít! Takže jsem (a to jsem fakt nedělala žádný rozbor, to přišlo samo) zjistila, že tohodle chlapa nemůžu nechtít, protože mi ho všichni závidí a protože (a to je asi dost důležitý) ho mám ráda. Fakt. Normálně jsem se do něj zamilovala. Takže žádná lovestory, nespavost a praštění trámem, ale postupný, plíživý zjištění, že TOHLE je láska a ten opravdový. Jak se to pozná, se mě, prosím, neptejte. Dodnes nevím, jak. Zásadní ovšem je, že jsem ho nakonec chtěla, chtěla si ho dokonce vzít a ještě později jsem s ním chtěla mít děti. To, že jsem to všechno chtěla dřív než on, možná nasvědčuje faktu, že mě taky ze začátku nechtěl. A vidíte? Dnes mě má, někdy bych řekla, i dost.

Takže až příště potkáte chlapa a podáte mu ruku, může to být klidně ten opravdový, osudový a báječný chlap, kterého vy vlastně vůbec nebudete chtít, stejně jako on vás a nakonec s ním budete chtít mít úplně všechno. Ale jestli jste duše romantická, své lovestory se nevzdávejte, třeba fakt přijde. Třeba aspoň ve snu :-)

Jak jsem se bála o mámu

Podle mě jsou v životě věci, které bereme prostě jako fakt. Jsou tu, vždycky tu byly a není pochyb o tom, že tu i budou. O matkách to platí pětinásobně. Obvykle tu prostě jsou od doby, co si pamatujeme, a když si to nepamatujeme, rády nám to připomenou.

Moje máma mi nezapomene připomenout, jak nám šila stejný šaty, pletla svetry a čepice a jak jsem byla děsně hodný a rozumný dítě, který nechalo své rodiče o víkendu vyspat a jako zábava mu stačila dlouhá noční košile a nový růžový holinky. Byla jsem Popelkou na plese a tehdy nedostatkový kus holinek s obrázkem sehnala prateta.

Já jí zase nikdy nezapomenu připomenout, že než se narodil brácha, slíbila mi, že mi řekne, že už si pro něj jede, a slib nedodržela. A že ty její modely byly někdy fakt šílený a šedý melír, co si v koupelně každý ráno kulmovala, byl fakt děsnej.
Všechny tyhle věci (a ještě tisíc dalších) se ve mně nahromadily letos na konci zimy, a já se bála, že už je mámě nikdy nepřipomenu. Že je máma nemocná, vím. Že se svojí nemocí bojuje a snaží se normálně žít, jsem si zvykla. Nebrala jsem to jako nic neobvyklého. Někoho bolí nohy, jiného břicho, někdo má migrény.

A pak mi volal táta. Že je máma na kaši, na kapačkách v nemocnici a že jí rozhodně nemám volat. Dostala jsem strach. Strach o mámu. Takový, co se vám rozlije všude a ztuhne v žilách. A protože nebylo minuty, kdy bych na mojí mámu nemyslela, ještě jsem tenhle stav prohlubovala prohlížením fotek. Přemýšlela jsem, co všechno jsem jí ještě neřekla a myslela na nejhorší. Co když už jí to nikdy neřeknu? Co když přijde o to, jak kluci rostou, jak se brácha konečně ožení (jednou určitě!), jak bude mít chata novou střechu (za dva měsíce to vypukne!) a jak já budu bez ní úplně v háji. Co já si bez mámy počnu? Komu budu radit, co si má oblíknout, aby nevypadala na šedesát? Kdo bude vyvařovat na Vánoce ryby na tisíc různých způsobů a kupovat ty tuny nesmyslných a krásných dárků? Kdo bude na Velikonoce péct berana pořád dokola, dokud se mu dokonale nevyklopí? A kdo mi bude radit? Ačkoli jsem nikdy o máminy rady nestála, teď bych si nechala poradit i s tím, co si mám dát k snídani. 

Nejeli jsme na hory. Muž hlídal děti (nikdo jiný tu najednou prostě nebyl) a já jezdila za mámou. Mačkala jí ruce, čichala tu její vůni a zase jsem jí říkala, jak děsně vypadá. Smály jsme se tomu. Úlevou. Nikdy mi nepřipadala zranitelnější. Moje máma, co mě schová do náruče, má ještě větší prsa než já, najednou byla malou holkou a já se o ni mohla starat tak, jak se starávala ona o mě. Pohádku pustit nechtěla. Tak jsem si jí pak odvezla domů a uvařila jí králíka. Mámě se dělaly boule za ušima a pak usnula. A já věděla, že větší strach už nikdy nechci zažít. Nechci už nikdy vědět, jaké to je se bát o mámu. A už vůbec nechci vědět, jaké to je, bát se o děti. Tohle si prostě zakazuju!